To byla těžká levandula, protože jsem moc nekóřil ty matematický války. Byl jsem spíš ten intoš přes cajtungy, protože do toho šrapčili staří medvědi, moji rodiče. Abych nemusel na dva járy do války, což by byla ještě větší levandula, tak jsem tu vejšku musel ubóchnót. Stálo to těžký nervy. Navíc, já jsem s kapelou vařil těžkej bigboš a zkouškové mi kolidovalo s plesovou sezónou a hodama. Tak jsem ty průby dělal navíckrát – za zimu na jaře a za jaro v zimě. Nakonec jsem ale dostal glejt a hókli mi do placu, že už su konečně inža.

Lékařskou a zdravotnickou techniku, za nás to byla radiotechnika. Ale byl to omyl. Já jsem z intelektuálské rodiny a dělal jsem do muziky. Chtěl jsem se naučit vyrábět a konstruovat ozvučovací zařízení pro koncerty a myslel jsem si, že FEKT mě to naučí. Nakonec se ze mě stal konstruktér rentgenů a kryokauterů. A rok jsem v oboru i pracoval. Jenže se přiblížily prázdniny a já jsem svobodomyslný člověk. Začal jsem trochu chmuřit, že se mě nebudou týkat. A tak jsem šel do školství – abych zase vstával až na osmou, měl prázdniny, čas na muziku a hlavně na hantec. Na půl úvazku jsem učil, na půl úvazku bádal. Poté jsem začal učit na střední škole elektrotechnické předměty.

Ano, teď učím na zdrávce láčový debrecínky ty komple. Nebo přesněji řečeno – teď učím na zdravotnické škole holky počítače. Ale věnuju se hodně i muzice, vydal jsem několik desek, kde jsem známé songy přeložil do hantecu. Pořádáme besedy, mám svůj pořad v brněnském rádiu a napsal jsem v hantecu i několik knih – poslední desátá vyšla v říjnu a jmenuje se Zdar jak sviňa a je to vedlejší produkt toho mého pořadu v rádiu. Zveřejnili jsme tam nezveřejnitelné věci. 

Vznikl asi na přelomu 19. a 20. století a je to jazyk plotňáků, což byli chudí lidé z dělnických rodin. Výraz plotna zřejmě vyšel z německého Plattenbrüder, tak se označovala vídeňská chudina. Byli to nezaměstnaní lidé, spodina, která se často dopouštěla různých krádeží a přestupků. Scházeli se po hospodách a vytvořili si vlastní řeč, aby jim policisté a ostatní nerozuměli. Je to směs němčiny, italštiny, francouzštiny, jidiš a romštiny. Například peníze se řeknou lóve, což pochází z romštiny. Chodník se řekne tratec, což pochází z francouzského trottoir. Ale noví hantecáři už jsou hodně ovlivnění i angličtinou. Zatímco stůl byl v hantecu vždycky ponk, tak oni řeknou tejbl – mám kafsona na tejblu.

V 60. letech začala hantec používat brněnská bohéma. Intelektuální, umělecké a muzikantské kruhy. Chtěli se mezi sebou identifikovat obdobně jako tehdy ti kriminálníci. Proto začali jazyk opět rozvíjet. Na popelu plotny tak vznikla hantýrka neboli hantec. Tam už narážíme na ta známá jména, jako třeba na Frantu Kocourka, který do hantecu přepsal příběh Jana Husa v Kostnici – Jak zkalil Žanek HUSA v Pakostnici. Zajímavé je, že dříve byla funkce hantecu spíše sociální – lidé si chtěli povídat tak, aby jim ostatní nerozuměli. Ale v 60. letech začala být funkce hantecu primárně humorná.

Nejbohatší slovní zásobu má hantec v oblasti sexuality. Existuje spousta označení pro mužské a ženské pohlavní orgány nebo pro samotné muže i ženy. Některá jsou samozřejmě i dost pejorativní. Stejně tak mnoho označení vymysleli hantecáři pro práci – facha, hokna, háčko. Nebo pro pivo. Ale třeba pro elektronový mikroskop moc výrazů v hantecu nenajdete.

Pokud je pivo nealkoholické, tak je to šméčkovej škopek nebo zbabělec. Řeknu třeba – dneska musím autem, tak pařím zbabělca. Potom je plnotučné škopek, to je dvanáctka. Polotuk, to je jedenáctka. Anebo penalta, to je desítka. Pak máme motané hrnec – čepované pivo. Nebo pytlované škopek – pivo v lahvi. Ale v hantecu si jde různě hrát, takže když vidím, že mají v hospodě dvanáctku Poličku, řeknu – kalósku, posluchej, doval mi jeden plnotučnej regál. Většinou to ale pochopí spíš starší hospodští z Brna. Když takhle hóknu na mladší číšnici někde z Moravy, tak se nechytne.

My se snažíme, aby to začínalo zajímat i mladé lidi. Dělám besedy, vydávám knížky a CD. Překládáme do hantecu různé starší vály. Ty nejmladší to moc nebere, ale jak se jim to přehópne přes třicet, tak je to lepší. Musíte si uvědomit, že hantec je tak trochu kód a je založený na domýšlení si mezi řádky. Což se hodně hodilo za minulého režimu. Lidé byli ve čtení mezi řádky trénováni. Ale jak už nemají společného nepřítele, ta schopnost je opouští a hůře takový komunikační styl chápou.

Ve fanklubu na Facebooku máme přes pět tisíc lidí a scházíme se jednou měsíčně. Ale jen to nejtvrdší jádro, což je tak 40–80 lidí. Většinou samozřejmě muži. Musím přiznat, že hantec je genderově hodně nevyvážený. Chlapi jsou jako malé děti, pořád by jen pili a měli nějaké koníčky, třeba právě hantec. Ale většina žen, přiznejme si to, nemá na takové hlouposti čas.

Ono se to ode mě i trochu očekává. Občas mě kontaktují novináři a chtějí vědět, jak se nějaký výraz řekne v hantecu. Hantecem mluvím i doma, ale samozřejmě ne v takové koncentraci, jako když děláme besedu pro veřejnost nebo hantecářskou akci, kde se štengrujeme.

Moji manželku to ze začátku hrozně štvalo. Jenže je češtinářka, a tak dělala korektury všech mých knížek. Proto se i ona v hantecu orientuje. A při těch korekturách jsme narazili na spoustu složitostí – třeba když řeknete: švestky klapaly štatlem. Tak švestky jsou policajti. Takže jak časovat to sloveso? Zjišťovali jsme to na Ústavu jazyka českého. Švestky je označení pro policisty a ti jsou živí, takže tam může být měkké i. V hantecu se snadno mluví, ale psát a kodifikovat ho je občas obtížné.

Ne. Vždyť mě to provází celým životem už od mládí. Víte, ono vlastně vůbec nejde o ten hantec jako takový, ale o tu legraci v něm. Řada lidí se domnívá, že to myslíme vážně, a někdy se skoro urazí, že tomu nerozumí. Hantec je ale především životní filozofie, postoj a stav duše. Dnes jsou lidi válcovaní starostmi, existenčními věcmi. Chmuřijou. A když jim člověk hodí do placu něco v hantecu, tak se zasmějí, i když třeba zrovna nemají náladu. A o to jde. Bolek Polívka řekl – „hantecem se na sebe lidi usmívají“. A je to pravda.

(mar)