Velikonoce jsou především svátky vděčnosti a naděje, myslí si biskup Pavel Konzbul

Na začátku profesní dráhy to vypadalo, že se Pavel Konzbul vydá cestou elektrotechnologií. Po studiu Fakulty elektrotechniky a komunikačních technologií VUT zůstal jako výzkumník v Ústavu přístrojové techniky Akademie věd České republiky v Brně. Nakonec ale objevil své poslání jako farář a v loňském roce byl jmenován pomocným brněnským biskupem a titulárním biskupem litomyšlským. Technické vzdělání se mu ale hodilo i jako duchovnímu. Nyní ho čeká náročné pracovní období. Velikonoce jsou totiž nejvýznamnějším církevním svátkem. Podle Konzbula má smysl slavit je každý rok. Jsou totiž oslavou nových začátků a příležitostí vyjádřit vděčnost.

Když na konci studia na gymnáziu Pavel Konzbul řešil, co dál, vybral si techniku. „Sice jsem nebyl jako někteří spolužáci, kteří si pořád něco doma stavěli, ale technika mě bavila nejvíc ze všech oborů,“ vysvětlil Pavel Konzbul.

Volba nakonec padla na elektrotechnologii. „Tehdy to bylo i ve státním zájmu. Lidí s touto specializací bylo málo a začínal rozmach elektronických polovodičových součástek. Dokonce jsem díky tomu získal i takzvané preferenční stipendium. Platili mi jen za to, že daný obor studuju, a to jsem se ani nemusel zavázat, že v něm pak budu pracovat,“ dodal Konzbul.

Ačkoliv si nakonec v oboru teorie elektromagnetického pole udělal i doktorát, z první zkoušky na vysoké škole Pavla Konzbula vyhodili. „Z druhé jsem měl za tři. Chtěl jsem si to opravit, ale nespočítal jsem příklady, které jsem dostal, takže mi profesor Havel, který nás učil, doporučil, abych už v opravování raději nepokračoval,“ vzpomínal s úsměvem na své studijní začátky Konzbul. Nakonec se prý naučil učit a vysokou školu končil s červeným diplomem.

Po škole nastoupil do Ústavu přístrojové techniky Akademie věd. V roce 1995 se ale přihlásil ke studiu teologie v Olomouci. „Vyrostl jsem ve věřící rodině a chtěl jsem si rozšířit vzdělání v oblasti náboženství. Chodil jsem stále do práce, ale postupně to ve mně uzrávalo, až jsem nakonec dal výpověď a šel do semináře,“ popsal svou cestu ke kněžství.

Prošel několika farnostmi na Moravě, aby nakonec na osm let zakotvil jako takzvaný spirituál, neboli školní kaplan, na Biskupském gymnáziu v Brně. „Když ale odmaturoval ročník, který jsem měl od začátku, řekl jsem si, že ve škole asi nechci být až do důchodu,“ vysvětlil Konzbul, který se následně stal farářem ve farnosti při katedrále sv. Petra a Pavla v Brně.

Technické vzdělání se mu, podle jeho slov, hodilo i v církvi. Kromě toho, že jako farář zodpovídal i za stav budov a uměl si opravit, co bylo třeba, technický přístup se údajně promítá i do kázání. „Říkali mi i ostatní, že je vidět, že jsou moje kázání logicky vystavěná. Má to určitou posloupnost. Je tam za a, za b, za c,“ dodal Konzbul.

Vzdělání i v dalších oborech není u duchovních prý nic neobvyklého. „U nás samozřejmě v devadesátých letech bylo takových lidí víc, protože za komunismu nemohli teologii studovat, takže vystudovali něco jiného a později si ji dodělávali. Ale například i v Holandsku mají na to zvláštní seminář pro lidi, kteří až v průběhu života dojdou k tomu, že by se rádi vydali duchovní cestou,“ popsal Konzbul, který širší vzdělání a pracovní zkušenosti z jiných oborů vnímá jako výhodu.

Vloni Pavla Konzbula papež František jmenoval biskupem. Spadají tak pod něj jednotlivá oddělení řešící záležitosti diecéze od oprav památek, přes práci s mládeží po mzdy a personální záležitosti. Kromě toho má řadu kněžských povinností od účasti na bohoslužbách a poutích po biřmování a žehnání zvonů. „Například svatby už ale nedělám, pokud to není někdo z příbuzných,“ podotkl Konzbul.

V následujících dnech ho čeká nabitý program. Velikonoce jsou totiž pro věřící nejdůležitějším svátkem roku. „Budu mít velikonoční obřady v Kostele svaté Máří Magdalény v Brně. Na Hod boží velikonoční jedu navíc žehnat zvony do Litomyšle,“ vypočítal Konzbul.

Pro něj osobně jsou ale Velikonoce především svátky naděje. „Ačkoliv na rozdíl od Ježíšových učedníků víme, jak celý příběh dopadl, a není to už takový adrenalin, stojí za to si ho stále připomínat. Zejména proto, že to vede k vděčnosti. My věřící můžeme poděkovat Bohu, že za nás jeho syn položil život a jsme tak zachráněni. Vděčnost je navíc spojená s radostí, takže pro mě jsou Velikonoce radostné svátky naplněné vděčností, nadějí a novými začátky,“ uzavřel Konzbul.

(zep)

Témata