Geolog z VUT učil tibetské děti vyrábět cihly

Ačkoliv je geolog Lukáš Krmíček absolventem Masarykovy univerzity, své dvě vědecké polární výpravy – v letech 2012/13 na stanici J. G. Mendela v Antarktidě a o rok později na stanici Qeqertarsuaq Arctic Station v západním Grónsku – podnikl již pod hlavičkou Vysokého učení technického v Brně, kde pracuje od roku 2011. Letos o prázdninách se zúčastnil expedice do Himálaje, aby zde prozkoumal podloží v místě zamýšlené stavby nejvyšší sochy Buddhy v Malém Tibetu ve vesnici Mulbekh. Připomeňme, že Lukášovi kolegové z fakulty s Tibeťany spolupracují již několik let, mimo jiné na stavbě ekologické soběstačné školy. 

Lukáši, jak jste se jako absolvent Masarykovy univerzity ocitl na VUT?
Vše začalo spoluprací s kolegy z Ústavu geotechniky ještě v průběhu mého doktorského studia. Postupně jsem zjišťoval, že VUT mi bude schopno nabídnout výborné podmínky k dalšímu profesnímu růstu i mezioborovému rozvoji. A skutečně, například v rámci projektu „Podpora tvorby excelentních týmů mezioborového výzkumu na VUT“ se mi postupně podařilo inicializovat vybudování „In-situ přírodní laboratoře“ v Antarktidě, na které aktuálně probíhá celosvětově unikátní aplikovaný výzkum urychleného stárnutí polymerních materiálů v extrémních podmínkách.

Vraťme se do Himaláje. Co si myslíte o tak monstrózní stavbě v této lokalitě?
Socha Buddhy, která má být nejvyšší v celém Malém Tibetu, je přáním obyvatel vesnice Mulbekh, a ti také její výstavbu finančně podporují prostřednictvím veřejné sbírky. K průzkumu lokality, na které by měla v budoucnu 33 metrů vysoká socha vyrůst, jsem byl přizván až ve chvíli, kdy již započalo vlastní budování základů. Měl jsem tak možnost posoudit horninový masiv nejenom na povrchu, ale i v hloubce do dvou metrů, a odebrat vzorky, které budou dále zpracovávat studenti stavební fakulty VUT v Brně. Osobně se domnívám, že by ze strany zhotovitelů stavby měla být větší pozornost věnována rizikům spojeným se zemětřesením o vyšších hodnotách magnituda.

Jak vaše poznatky ovlivnily průběh stavby?
Socha Buddhy bude stát na erozí vypreparované vápencové kře ležící v nadmořské výšce 3500 metrů. Podložní vápenec je, na rozdíl od okolních sedimentů (pískovce, jílovce, fylity), horninou, která se při formování zdejšího vysokohorského masivu chovala dostatečně rigidně, a proto lépe odolává erozi a je relativně nejvhodnějším místem na založení tak vysoké stavby. Vápencová kra v minulosti souvisela se dvěma dalšími krami, které se v obci Mulbekh nacházejí. Na jedné z nich stojí spektakulární buddhistický chrám a do druhé je vytesána devítimetrová socha Buddhy. Mé hlavní doporučení přímo na místě se týkalo hloubky budovaných základů, která na některých místech nebyla dostačující, neboť zde nebylo dosaženo podložní masivní horniny s dostatečnou únosností. Odebrané vzorky hornin a zemin budou prostřednictvím prací studentů FAST využity k identifikaci vstupních parametrů modelu, který bude simulovat chování zdejšího horninového prostředí po zatížení sochou Buddhy.

Přišel jste při práci do styku i s místními lidmi?
Kromě nepálských dělníků se podstatným způsobem zapojuje i místní komunita. Výstavbu sochy Buddhy řídí Tsering Samfel z vesnice Mulbekh. Pan Samfel je rovněž stavbyvedoucím nového školního kampusu Spring Dales Public School, jehož stavbu finančně podporuje česká nezisková organizace Brontosauři v Himálajích. Během prací na kampusu spolupracoval s českým architektem Jana Mayerem, kterého následně požádal o zpracování vizualizace konceptu výstavby sochy Buddhy. I pro ni získal z České republiky počáteční finance na zhotovení základů i odbornou asistenci Vysokého učení technického v Brně.

Stavba sochy byla ale spíše vedlejším posláním vašeho pobytu v Mulbekhu…
Podstatným cílem mého pobytu v Malém Tibetu byla výuka zdejších dětí, které jsem společně se svou asistentkou Simonou Kubouškovou z Přírodovědecké fakulty MU seznámil se základy geologie a paleontologie. Výuka probíhala přímo v terénu formou geologických vycházek prokládaných řadou tematických her. Odkrytost zdejšího terénu je téměř stoprocentní, takže v něm lze číst jako v geologické učebnici. Má výuka měla ještě jeden praktický stavařský aspekt, a to, že jsem děti učil z lokálně dostupných surovin vyrábět co nejkvalitnější nepálené cihly. Ty jsou v místním jazyce označovány termínem „pakbu“ a používají se na stavbu většiny obydlí v Malém Tibetu.

Jaké jsou tibetské děti ve srovnání s našimi?
Jsou velmi učenlivé a soutěživé. Ani ty nejmenší nemají problém vylézt do prudkého kopce nebo na skálu. Jako všechny děti se snadno pro něco nadchnou, ale stejně tak rychle je to přestane bavit. Proto je třeba, aby výukový program byl co nejpestřejší a probíhal ideálně formou her.

Co konkrétně to znamenalo?
Přivezl jsem s sebou maskota České vědecké stanice Johanna Gregora Mendela v Antarktidě – tučňáka Johanna, který žáky při výuce provázel. Když něco nevěděli, mohli se ho bez obav zeptat. Během terénních vycházek se děti přetahovaly o to, kdo Johanna ponese, kluci se zase předháněli, kdo ponese geologické kladívko. Každý výukový blok byl zakončen hrou zaměřenou na zopakování nabytých informací. Velmi oblíbená byla hra na horninový cyklus. Každý žák představoval jeden z hlavních typů hornin, a ty se pak navzájem přeměňovaly pomocí procesů, jako jsou zvětrávání, metamorfóza či tavení, v jiný typ hornin. Při výrobě nepálených cihel jsme si zase práci zpestřovali modelováním hliněných figurek vyhynulých živočichů.

Slyšela jsem, že místní děti mají problémy s podvýživou…
V několika případech se mi stalo, že dítě omdlelo. Nebylo to ale způsobeno vysokou nadmořskou výškou, jak jsem se zprvu domníval, ale v důsledku jejich nedostatečného příjmu minerálů ve stravě. Zdejší lidé, kteří jsou závislí pouze na tom, co si sami na svých skromných políčkách vypěstují, si pro doplnění minerálů přidávají do čaje sůl a jačí máslo.

Naučil jste se něco od místních obyvatel?
Díky místním lidem jsem se seznámil s buddhistickým náhledem na svět a lépe poznal jejich kulturu, která je od našeho západního hektického stylu života velmi vzdálená. Dokonce jsem měl díky jednomu studentovi možnost krátce pobývat v buddhistické rodině, v níž žije 84letý dědeček, který se aktivně 6 hodin denně modlí za štěstí všech živých bytostí „Óm mani padmé húm…“.

Čím jste se zabýval ve volném čase, pokud jste nějaký měl?
Ve volném čase jsem cestoval po Malém Tibetu. V hlavním městě Lehu jsem vyhledal pomník významného českého geologa devatenáctého století ­­Ferdinanda Stoliczky, a dokonce jsem měl možnost setkat se při příležitosti otevření nově vybudované části jedné místní školy s jeho svátostí čtrnáctým Dalajlámou. Jedna z mých cest vedla přes Khardung La – nevýše položené sedlo sjízdné motorovými vozidly. Nachází se v nadmořské výšce, která o celé čtyři kilometry přesahuje naši nejvyšší horu Sněžku. Cesta na Khardung La je velmi dobrodružná. V důsledku tání ledovců připomíná místy spíše koryto rozbouřené řeky a také pohled na auta popadaná v prudkých srázech okolo cesty vzbuzuje lehkou nervozitu. Mým největším osobním cílem však bylo zdolání ledovcového vrcholu místní šestitisícovky Stok Kangri.

Podařilo se?
Šestitisícovkou jsem celou nezdolal. Čtyři sta výškových metrů (a šest set vzdálenostních) od vrcholu jsem se kvůli stupňujícím se příznakům vysokohorské nemoci a omrzlým prstům na nohou musel otočit. Budu-li mít v budoucnu příležitost vrátit se do Malého Tibetu, určitě se pokusím na ledovec vylézt znovu, s kvalitnější obuví a lépe aklimatizován. Nikdy totiž nic nevzdávám po prvním neúspěchu!

Jana Novotná

Vstoupit do fotogalerie

Témata