František Pochylý: Hlavně si nebádat do šuplíku!

Pane profesore, co Vás udržuje stále tak fit?

Nápady. A taky mladí lidé, studenti. Moc rád učím. Dvacet let jsem pracoval v průmyslu, ale pak jsem odešel na VUT a od té doby jsem tady.

Jak se výuka za ta léta proměnila?

Je to samozřejmě jiné, jak se vyvíjí obor, vyvíjí se i výuka. Dnes mají velký význam počítače, neumím ale říct, zda je to dobře či špatně. Dřív se ve výuce věnovalo více času teorii a analýze, dnes se místo toho studenti učí pracovat se softwary. Mám za to, že dřív lidé díky důkladnější znalosti teorie dovedli složité matematické modely zjednodušit, uměli zanedbat nepodstatné věci a využívat přibližné metody. Pak se provedly výpočty na logaritmickém pravítku a člověk získal poměrně přesné výsledky. Když jsem ještě v 60. a 70. letech pracoval v Sigmě Olomouc, dovedli jsme dojít k podobně přesným výsledkům, které dnes dávají výkonné počítače. Ale nechci počítače úplně zatracovat, výpočtové modelování nám dnes umožňuje věci, které by dříve nebyly vůbec myslitelné.

Používáte raději intuicí než počítač?

Zcela určitě. V rámci jednoho ze svých postgraduálních studií jsem se zabýval kvalitativními vlastnostmi diferenciálních rovnic. Tedy aniž byste rovnici řešili, z jejího tvaru, hodnoty koeficientů a dalších vlastností můžete předem odhadnout, co od ní očekávat. A to je posledních padesát let základem mojí práce: pochopil jsem, že když budu dobře rozumět matematice a fyzice, když budu mít mezioborové znalosti, dokáži řadu věcí předvídat. Jenomže získat analytické znalosti je hodně těžké, vyžaduje to neustálé studium.

Vy jste zmínil multioborové znalosti. Odbor, kde působíte a řadu let jste stál v jeho čele, hodně pracuje i tímto směrem, že?

Klasické katedry, jako byla třeba katedra pružnosti, jsou už myslím přežité. Na ústavech by měly vznikat spíše mezioborové týmy složené z odborníků na matematiku, fyziku, mechaniku, nebo třeba botaniku. Když jsem vedl náš odbor, snažil jsem se jej tímto směrem posunout. A například náš poslední výzkum na úpravě vody, CaviPlasma, by nikdy nevznikl, kdyby nespolupracovali hydromechanici, termomechanici, fyzikové, elektrotechnici a botanici.

Kde člověk jako jednotlivec k takovému širokému záběru přijde?

Já hrozně rád chodím na vědecké rady, obhajoby, pracuji pro TA ČR,… Díky tomu mám možnost seznámit se s různými druhy projektů, což člověka úžasně inspiruje. Prostě nasloucháte, ukládáte si informace do podvědomí a jednoho dne z toho vznikne zajímavá myšlenka. Člověk musí sbírat poznatky, kde se dá. I proto mám každý titul odjinud: inženýra ze studia hydraulických strojů v Bratislavě, kandidáta věd z vojenské akademie, docenta z dnešního VUT a profesuru z Ostravy.

Vy jste pracoval mnoho let v Sigmě Olomouc, to byl tehdy velmi významný podnik. Čemu jste se věnoval?

Na začátku jsem v Sigmě nastoupil do konstrukce a hned jsem zjistil, že vůbec nic neumím. Proto jsem se okamžitě přihlásit na postgraduálním studium mechaniky na VUT. Tehdy jsem se taky naučil pracovat na prvních počítačích a hodně mě to chytlo, bylo to něco nového. I když samozřejmě tehdy jsme měli v Sigmě počítač, který byl přes tři místnosti. Ale využívali jsme skutečně ty nejmodernější metody. Začínala se rozvíjet metoda konečných prvků a my jsme ji měli jako první v republice naprogramovanou a řešili jsme s její pomocí pevnostní úlohy. Tou dobou už jsem pracoval ve výzkumu.

Jak jste se nakonec ze Sigmy Olomouc přes státní lesy dostal na VUT?

Znal jsem se s profesorem Druckmüllerem, tatínkem našeho současného kolegy, matematika Miloslava Druckmüllera. Ten mě přesvědčil, abych šel na univerzitu, a domluvil, že jsem zde mohl nastoupit. Moc jsem si ho vážil. Hezky maloval a dal mi dva své obrazy, které mi dodnes visí tady v kanceláři, takže mám na něj vzpomínku. V září 1986 jsem nastoupil na fakultu a od té doby jsem tady.

Vy jste za svoji práci získal řadu ocenění. Je nějaké, kterého si vážíte nejvíc?

Takto jsem o tom nepřemýšlel. Každé ocenění práce člověka potěší, ale není to pro mne to nejdůležitější. Mám hodně radost z toho, že se nám na odboru myslím podařilo nastavit otevřenou až rodinnou atmosféru, kdy spolu lidé komunikují, přejí si jen to dobré, nezávidí si, neschovávají své nápady v šuplíku, ale naopak spolupracují. Myslím, že všichni pochopili, že sdílením svých poznatků mohou vždy víc získat než ztratit.

V roce 2011 jste obdržel cenu Česká hlava za pomoc s vyčištěním brněnské přehrady od sinic. To je něco, na co musíte být hodně pyšný, z Vaší práce se teď každé léto těší běžní Brňané, kteří se mohou v přehradě znovu koupat. Jak jste se k tomuto projektu dostal?

Řekl bych, že náhodou, ale ve svém případě na náhody nevěřím. V jedné knize jsem četl: „Náhoda je bůh“. A přesně tak to cítím.

Zabýval jsem se před lety kavitací, což je problém, který řeší hydromechanici odjakživa. Měl jsem takový malý přístroj, zkoušel jsem kavitaci využít jako zdroje energie. V televizi tehdy vystoupil profesor Blahoslav Maršálek, botanik, a vyprávěl, jak hrozné jsou sinice a jak si s nimi nevíme rady. Napadlo mě, že kavitace je natolik dramatický proces, co se týče teplot a tlaku, že to sinice nemůže vydržet. Druhý den jsem mu zavolal s tím, že mám přístroj, který by mohl sinice zahubit. On měl zrovna nějaké vzorky vody z přehrady, tak jsem za ním zajel, zkusili jsme to a povedlo se: osmdesát procent sinic průchod kavitací zničil. Tak začala naše spolupráce, která postupem času dospěla až do dnešní technologie CaviPlasma.

K čištění přehrady se ale nakonec používají aerační věže, je to tak?

V té době jsem dělal výzkum aerátorů pro jednu firmu a tak mne napadlo využít je i na přehradě. Půjčili jsme si tehdy ze Sigmy jeden velký aerátor a profesor Maršálek jej odvezl vyzkoušet na Plumlovskou přehradu. Těšil jsem se na výsledky, ale přišel mi e-mail s jediným slovem: katastrofa. Ukázalo se, že aerátor zvedal dnové sedimenty, takže rozvířil bahno po celé přehradě. Pro brněnskou přehradu jsme pak museli navrhnout trysky, které nevířily bahno u dna. A řešili jsme i další věci: aby byly aerátory bezpečné pro plavce, aby na přehradě mohly stále plout lodě, bylo toho hodně. Na přehradě pak bylo instalováno 5 aeračních a 15 michacích věží. Celý tento systém se výpočtově modeloval. Toto je zrovna příklad, kdy bychom si bez výpočtového modelování neporadili. Od té doby systém funguje. Samozřejmě to nebyla jediná úprava, která pomohla sinice porazit. V přehradě se měnily druhy ryb, srážel se fosfor na vtoku a byla i další opatření.

Odbor, kde působíte, nese jméno významného vědce, Viktora Kaplana. Ten sice působil v Brně, ale ne přímo na VUT, byl na tehdejší německé technice. Přesto jste se rozhodli k jeho odkazu tímto způsobem přihlásit?

Studium fluidní inženýrství má na naší škole více než stoletou tradici. A jelikož německá technika, kde Kaplan působil, po válce zanikla, požádali jsme při zakládání našeho odboru Kaplanovy příbuzné, zda můžeme jeho jméno touto cestou uctít. Byli moc potěšení, s Kaplanovou vnučkou jsme stále v kontaktu a několikrát nás i navštívila. Další člověk, který si podle mne zaslouží velké uznání, je absolvent FSI Miroslav Sigmund (psali jsme o něm zde, pozn. red.). Fakulta mu na náš návrh udělila v roce 2000 čestný doktorát. Kaplan i Sigmund byli lidé, kterých je třeba si za jejich práci vážit.

Autor: Fakulta strojního inženýrství VUT

Témata