Čip v mozku je na hranici technologického pokroku, říká Provazník

Říká se, že čím víc toho člověk umí, tím je skromnější. Ivo Provazník z elektrotechnické fakulty brněnské techniky je toho důkazem. Patří k tuzemské špičce v oblasti biomedicíny. Stal se profesorem v pouhých osmatřiceti letech a na kontě má několik patentů, z nichž některé dosahují světové úrovně – například bezdrátové měření srdeční činnosti zvířete. Zajímavý je i jeho soukromý život, se ženou vychovává čtyři děti, dvě vlastní a dvě adoptované. „Mnohé překvapí, že jsou romské,“ podotkl Provazník. Že se kvůli tomu s manželkou naučili romsky, ale skromně zamlčí, přitom příležitostí má mnoho, protože se o rodině bavíme docela dlouho.

Letos se podílíte na projektu Smart Cities. Jako laikovi mi to příliš nezapadá do oblasti biomedicíny. Můžete mi prosím říct, na čem přesně pracujete?
Ten pojem je poměrně široký. Tak, jako ho chápu já, jde o snahu využít technologie pro podporu zdraví lidí, například pro diagnostiku, samodiagnostiku a zvýšení životní pohody, kvality života. Ve světě i u nás se hodně pracuje na tom, aby se základní diagnostika dala dělat pomocí mobilního zařízení, třeba telefonu nebo tabletu, s malým přídavným diagnostický modulem. Člověk tak může zanalyzovat například sliny nebo kapku krve. Operační programy v telefonech data zpracují a mohou je i odeslat na stanovené místo, například do laboratoře nebo přímo k lékaři.

Takže si pacient ušetří cestu...
Ano, to je jedna z výhod. Chtěli bychom jít dál, líbilo by se nám, kdyby zařízení po samodiagnostice rovnou upozornilo lékaře na to, že se něco děje. Teoreticky to možné je, ale ještě k tomu vede dlouhá cesta. Pokud by u pacienta nastala například srdeční arytmie, tak aby se to lékař dozvěděl v reálném čase. Bylo by to záhodno, protože na kardiovaskulární nemoci umírá největší procento lidí, a klíčové přitom je, jak rychle se k nim dostane pomoc. V případě mrtvice či infarktu mohou rozhodnout minuty.

Jak dlouho vývoj takového diagnostického zařízení trvá?
Na Ústavu biomedicínského inženýrství, který vedu, se snažíme držet půlroční lhůtu od nápadu po prototyp. Pokud bychom se tomu věnovali déle, tak hrozí, že nám nápad někdo vezme, navíc si nemůžeme dovolit investovat tolik času. I když… jsou výjimky.

Jaké? Například váš fascinující projekt čipu do mozku, díky kterému by člověk ovládal počítač jen myšlenkou?
Ano. Tady jsme ale ve fázi základního výzkumu, zkoušíme navrhovat koncepty a testovat, zda to vůbec půjde. Je to věc na hranici technologického pokroku, která zatím nejde zrealizovat. Kromě toho ji provází spousta zásadních otázek, například, jak čip navrhnout tak, aby ho nemohl přečíst někdo nepovolaný, ale zároveň aby se dal přečíst na dálku.

Kdo určuje výzkumná témata, vy, jako šéf ústavu?
Vedu u nás dva týmy a snažím se kolegy, zejména ty mladší, motivovat k tomu, aby i oni přinesli nějaké nápady.

Jsou v biomedicíně nějaké trendy, na kterých pracuje celý svět?
Dalo by se říci, že jedním je už zmíněné využívání mobilních telefonů a tabletů. Ale jinak myslím, že žádné výrazné celosvětové trendy neexistují. Jezdím na různé vědecké konference a semináře a vždycky mě znovu a znovu potěší, kolik tam člověk dostane nápadů. Je to velmi inspirativní, proto mě občas překvapí, když zjistíme, že se určité problematice zatím nikdo nevěnuje.

Snažíte se tedy hledat mezeru, kterou byste mohli vyplnit, a v ideálním případě i komerčně zužitkovat.
Přesně tak. Nedávno jsme například podali patentovou přihlášku na zařízení, které zanalyzuje vybrané tělní tekutiny a vyhodnotí z nich jeden důležitý ukazatel. Ten princip sám o sobě není nijak převratný nebo nový, ale jeho konkrétní využití ano. Našli jsme oblast, o které si myslíme, že bude žádaná, a upřímně nás zaskočilo, že to doposud nikoho nenapadlo. Bohužel to nemohu více přiblížit, protože probíhá patentové řízení a stále ještě pracujeme na vývoji, který plánujeme dokončit letos. V únoru bychom to měli přednést na konferenci v USA.

Na který z patentů jste nejvíc pyšný?
Na ten, o kterém jsem teď mluvil, ale zatím ho bohužel nemohu více komentovat. A pak ještě jeden, když jsme ho před pěti lety dodělali, byli jsme jediní v republice a naprosto srovnatelní se světovou špičkou. Ve spolupráci s lékařskou fakultou jsme zkoumali ischemii myokardu na zvířecím modelu. Dodávali jsme technologie na snímání elektrické aktivity zvířecího srdce. Zajímavé na tom bylo to, že jsme to dokázali udělat bezdrátově, pomocí optických měření. Bezkontaktní měření jsou totiž šetrná k organismu. To zařízení dodnes využíváme a vylepšujeme.

V současné době už se mezi světovou špičku nepočítáte?
Nyní řešíme nějaké projekty, které nejsou ve světě běžné, to ano. Například kolega zanalyzoval genom jedné bakterie, díky čemuž pomohl vysvětlit její dosud neznámé funkce. Ke světovosti nám ale chybí například příliv zahraničních doktorandů a postdoktorandů.

Proč?
Nejsme schopni je zaplatit tak, jako v jiných zemích. Navíc nejsme v odborném světě příliš známí, chybí nám publikace v nejprestižnějších časopisech a dostatek komerčně realizovaných patentů.

Co vám v tom brání nejvíce?
Systém financování výzkumu. A administrativa. Ta nás velmi výrazně zdržuje. Vědě se mohu věnovat třeba jen půl druhé hodiny denně, a navíc ani ne v kuse. Přitom to nejdůležitější na naší práci je nápad, potřebujeme hledat témata, a to jde v takové situaci těžko.

Vás zahraničí jako špičkového vědce neláká?
Strávil jsem se ženou a první dcerou rok v Americe a moc se nám to líbilo. Nadchlo mě to, jak jsem se mohl věnovat práci, která navíc byla o několik úrovní výš, než jsem byl do té doby zvyklý. Ano, vycestovat mě láká.

Co vás zde drží?
Paradoxně to není rodina. Mám zde pracovní závazky. Nejenom že vedu dva vědecké týmy, ale i ústav. Poté, co jsem se takříkajíc rozkoukal a vytyčil směr, o kterém si myslím, že je správný, tak bych ještě chtěl, aby se ústav tímto směrem vydal.

Rodina by šla asi s vámi, že?
Ano, a ráda, manželka by přivítala změnu. Rok jsme už v zahraničí strávili, takže víme, že si tam zvykáme dobře.

Dostali jsme se k rodině, další pozoruhodné stránce vaší osobnosti. S manželkou máte čtyři děti, dvě vlastní a dvě adoptované. Nejspíš se vás lidé často ptají, co vás k adopci vedlo a podobně. Rozčiluje vás to?
Ne, jsem zvyklý. Jedna naše známá vyučuje na Fakultě sociálních studií předmět Náhradní rodinná péče. Jednou ročně mě tam zve, aby studenti viděli někoho s praktickými zkušenostmi a mohli si s ním podiskutovat. Takže odtamtud jsem zvyklý na různé dotazy, už jsem slyšel snad skoro všechny.

Které nejčastěji?
Jak to snáší naše okolí, jak se dívá na adoptované děti. Druhý nejčastější dotaz je, proč jsme si vzali zrovna romské děti, jak to zvládáme my, a jak ony.

A proč?
Bylo nám jedno, z jakého jsou etnika. Upozornili nás, že nám tedy nejspíše dají romské děti, protože je nikdo nechce. Tak jsme jen zopakovali, že klidně, ať nám je dají.

Je pravda, že mají Romové v genech něco divokého? Je jejich výchova například jiná než vašich biologických dětí?
Zajímám se o genetiku, takže i díky tomu vím, že neexistuje nic jako genetické zátěž vlastního etnika, nebo to, čemu se lidově říká volání rodu. Výraznou roli hraje výchova a prostředí, kde člověk vyrůstá. Třeba o Romech se říká, že jsou hluční. Máme čtyři děti, dvě jsme si porodili, dvě vzali, a každé je úplně jiné. Nejdřív se nám narodila dcera, pak jsme si dvě osvojili, no a po čase jsme se rozhodli, že si pořídíme ještě čtvrté dítě. Manželce se blížila čtyřicítka, chtěla dítě, které by si v pohodě užila, mimo jiné i proto, že člověk vedle dětí stárne pomaleji. Takže naše čtvrté dítě mělo být za odměnu. Je za odměnu, ale je zdaleka nejhlučnější ze všech. Syn je hodně hlasitý a my jsme z toho někdy hodně nešťastní (smích).

Jak jsou vlastně děti staré?
To je taková zkouška otců. Malý moment… Devatenáct, čtrnáct, dvanáct a šest.

Kateřina Konečná

Vstoupit do fotogalerie

Témata