Dává mi to smysl. Já jako strojní inženýr musím vědět, jak věci technicky vyrobit. Dokáži pak posoudit míru proveditelnosti daného produktu. Ale zároveň potřebuji vědět, pro koho danou věc dělám a proč ji dělám určitým způsobem. A také o tom je design služeb. Chci znát cílovou skupinu produktu a její potřeby. Proto mi přijde kombinace strojního inženýrství a designu služeb skvělá. Snažil jsem se vlastně svoje studium navrhnout tak, jak je to třeba v Holandsku. Tamní studenti mají možnost jít na půl roku studovat úplně jiný obor, než kterému se věnují. Studují architekturu, ale na půl roku jdou studovat třeba psychologii. A v tom tkví specifičnost a unikátnost každého absolventa. Může v praxi propojit znalosti z různých oborů. Na FSI do nás učitelé dostali spoustu informací z různých oborů – technologií, materiálového inženýrství, aplikované fyziky. Tak jsem si řekl, že nějakou slušnou teorii strojního inženýrství už mám a teď se pokusím orientovat na byznys. A skloubím ten technický background s designem služeb a byznysem. Baví mě rozšiřovat si znalosti a pak je spojovat. Jsem moc rád, že mi v tom na FSI vyšli vstříc, bez toho by to nešlo. A musím říct, že to je podle mě velká přidaná hodnota studia na FSI. Pokud vyučující vidí studentovo zapálení pro věc, snaží se mu ve většině případů pomoci a podpořit ho.

Chvíli jsem studoval design služeb na HU University of Applied Sciences v Utrechtu, kde jsem byl v rámci programu Erasmus+. Je to technická škola, která je orientovaná dost prakticky. Pracovali jsme v univerzitním studiu na projektech pro reálné firmy. Jedním z klientů byl národní provozovatel železniční dopravy, který chce v roce 2020 začít výstavbu nových železničních stanic. Cílem našeho projektu bylo provést studii a navrhnout, jaké služby by na těchto stanicích měly být poskytovány. Náš tým vymyslel shared-bike systém jedinečně navrhnutý pro holandské prostředí. Podařilo se nám zvítězit nad šesti dalšími týmy a dostali jsme nabídku vyrobit funkční prototypy a založit start-up. Nakonec to nedopadlo, členové týmu už měli rozjeté jiné projekty a já jsem věděl, že chci odjet do Číny. Ukazuje se však, že idea to byla moc dobrá, protože ve světě začínají další podobné projekty. Zkušenosti z Utrechtu jsem pak zmiňoval i v přihlášce na Warwick.

Chtěl jsem mít nějakou pracovní zkušenost ze zahraničí. Do Číny jsem se dostal skrze program Freemovers, což je něco podobného jako Erasmus+. Jen si musíte všechno vyřídit sami. Škola vám pak poskytne grant a můžete jet například na traineeship mimo Evropu. Získal jsem místo v čínské firmě Eurasia Technology Precision, která vyrábí vstřikolisovací nástroje. To bylo spojeno i s tématem mé bakalářské práce. Dalo mi to hodně – ve výrobě jsem zjistil, že Číňané dělají spoustu věcí jinak. Na první pohled mi některé postupy výroby přišly trochu primitivní, ale musel jsem uznat, že celý proces zefektivňují. V jejich dílnách jsem se zdokonalil v metodologii výroby a naučil jsem se testovat formy pro kritické plastové výlisky, které obsahovaly i tolerance na pouhé dvě setiny milimetru. Také svoje zkušenosti z Číny jsem pak zmínil v přihlášce na Warwick.

Měl jsem napsat přibližně 450 slov dlouhý motivační dopis a v něm se prodat. Vysvětlit svoje motivace – proč jsem šel studovat techniku, proč jsem šel pracovat do Číny a co mi to dalo. Chtěli zjistit, jak uchazeč uvažuje a jak dokáže zhodnotit a interpretovat svoje studijní i pracovní zkušenosti. Na známkách záleželo také. Mám červený diplom, a to z jediného důvodu – zvažoval jsem chvíli i Harvard a tam bych musel mít průměr do 1,5. Na Warwicku měli nakonec nižší požadavky, než jsem čekal. Současně měli nároky i na jazykovou vybavenost uchazeče – podle IELTS škály to byla tuším úroveň 7 a výš.

V samotném výběrovém řízení mi velmi pomohla organizace Unimak. Jsou to čeští a slovenští studenti, kteří studují v Oxfordu, Cambridge a na dalších skvělých zahraničních univerzitách. Jsou přímo z toho prostředí, znají celý přijímací proces, podmínky a dokážou poradit. Třeba i v tom, zda je pro vás daná zahraniční univerzita vhodná nebo ne. Pokud daný student opravdu chce, s velkou pravděpodobností mu pomohou se tam dostat. Můžu je jen doporučit.

Ve Warwicku jsou mimo jiné specializovaní na výrobu a na žádné jiné obdobně kvalitní škole jsem nenašel obchodně orientovaný kurz, který se zabývá tím, co bych chtěl dále studovat. Můj kurz se jmenuje Service management and design. Je to byznys kurz zaměřený na správný návrh služeb a firem, které je poskytují. Chci zůstat při výrobě a technologiích, ale jak jsem zmiňoval, velmi mě baví i design služeb. Očekávám, že na Warwicku skloubím oboje. Líbily se mi i firmy, které s touto školou spolupracují. Navíc teď na kampusu postavili velké vývojové centrum pro automobilový průmysl, které je sdružené s univerzitou. Uvidím, co se za ten rok dá stihnout. Je to postgraduální studium, ale v Anglii mají trošku jiný systém školství, takže tam inženýrské studium trvá kratší dobu.

Musel jsem napsat další motivační dopis, tentokrát přímo fakultě, která excellence scholarship uděluje. V něm jsem musel vysvětlit, proč zrovna já jsem vhodný adept pro jejich stipendium. Školné na mém oboru je přibližně 13 400 liber ročně a já mám díky školnému 35% slevu, což je přibližně 4 700 liber. Spočítal jsem si, kolik hodin bych musel odpracovat, abych si na to vydělal. Svoji žádost o stipendium jsem pak zformuloval tak, že díky stipendiu získám v životě navíc velké množství času, které nemusím věnovat vydělávání na splácení půjčky, ale mohu se dál věnovat nějakému výzkumu a vývoji.

Zatím v tom ještě nemám úplně jasno. Uvažuji o tom, že se z Warwicku vrátím do Brna a budu se věnovat fluidnímu inženýrství na VUT. Hodně mě také baví vymýšlet nějaké nové věci. Já, bratr i otec jsme všichni strojaři a pracujeme společně na několika projektech. Jedním z nich je třeba speciální dopravní prostředek, u kterého máme hotový i užitný vzor a zamýšlíme se nad homologizací. A teď od podzimu začneme prodávat luxusní otvírák na víno, který jsme vyrobili na základě inspirace sto let starým modelem. Oproti klasickému otvíráku je rozdíl v tom, že šroubovice korek netrhá, ale řeže. Navíc má jedinečný design. Vyrábíme ho v Brně a u nás v Liptově, je to ruční práce a ocení ji hlavně vinaři a nadšenci. Mám toho v hlavě ještě víc a rád bych poznal další šikovné lidi třeba i z jiných oborů, kteří by chtěli vymyslet a vyvinout nějaký česko-slovenský produkt. I na tom záleží, kde se nakonec usadím.

(mar)