Za své akademické a pedagogické úspěchy letos získal od rektora stříbrnou medaili. V roce 2015 se ve svých 37 letech stal jedním z nejmladších profesorů VUT. Na Fakultě informačních technologií pracuje jako zástupce Ústavu počítačové grafiky a multimédií. Specializuje se na počítačové vidění a spoluzaložil i stejně zaměřenou firmu Angelcam. Navíc píše blog, kde studentům radí, jak správně napsat diplomku či jak uspět u státnic. Ve volném čase se věnuje koučování. Přesto o sobě Adam Herout říká – jsem amatér a diletant.
Na základě vašeho životopisu mi na vás označení amatér a diletant moc nesedí.
Mně sedí. Amatér je z latinského amare, což znamená v překladu milovat. Jde o člověka, který miluje, co dělá. Diletant je z latinského delectare, což znamená bavit. Nevím, proč se z těch slov staly nadávky. Přitom označují lidi, kteří věci dělají s láskou. Já to tak cítím – v oblasti počítačového vidění i pedagogiky jsem amatér a diletant. Dělám to moc rád a se zájmem. Ale v akademickém prostředí musím takové věci prohlašovat s jistou dávkou opatrnosti. (směje se)
Jinak byste asi nezískal stříbrnou medaili VUT.
Přiznám se, že mě to zastihlo nepřipraveného a trošku se ve mně melou pocity, zda si ji opravdu zasloužím. Ale mám radost, je to ocenění mých výzkumných a pedagogických aktivit.
Proč jste se rozhodl věnovat právě počítačovému vidění?
Máme svět atomů, ve kterém se pohybujeme. Hrnek, stůl, místnost. A pak je svět bitů, kde jsou uloženy informace – databáze. Umíme pracovat ve světě atomů – třeba konstruovat motory. Umíme pracovat i ve světě bitů – tvořit databáze a vyhledávat informace. Fascinující je naučit tyto dva světy spolu komunikovat a to je stále problematické. Využíváme k tomu kamery a vyvíjíme chytré algoritmy, ale některé informace zatím počítače interpretovat neumějí. Nepoznají z kamerového systému některé důležité věci, třeba že když se dva lidé vedou za ruku, mají se rádi.
Některé z vašich výzkumů algoritmů počítačového vidění se týkaly i dopravních systémů.
Navrhli jsme třeba algoritmy pro kamerové systémy na parkovištích, které si neukládají SPZ. Téma ochrany soukromí je podle mě důležité. Vymysleli jsme proto systém, jak udělat re-identifikaci aut, aniž bychom ukládali jejich registrační značky. Pomocí kamer jsme sbírali vlastnosti automobilu – například model, barvu a další distinktivní znaky. K tomu jsme pracovali s časovou osou. Lidé chtějí, aby jejich soukromí bylo chráněno a já chápu proč. Snažím se přispět k tvorbě systémů, které nebudou osobní údaje shromažďovat i v situacích, kdy to není nutné.
S kolegy jsme se už snažili počítače naučit vidět kdeco. Třeba rozumět tomu, co dělá pilot v kokpitu letadla a v jak velkém je stresu. Rozpoznávat důležité body na lebce pacienta ve snímcích z CT a přímo navrhovat implantáty do míst, kde je lebka poškozená. Ve výrobě vidět i maličká poškození, aby se včas zachytily zmetky a nepokazily pak další proces. Situací, kdy se fakt hodí, aby počítač viděl a do nějaké míry rozuměl, je spousta.
Mezi studenty je oblíbený váš blog, kde mimojiné radíte, jak napsat diplomku. Proč jste ho založil?
Já mám vedení diplomových prací moc rád. Víc než některé jiné formy výuky. Některé formální otázky se při konzultacích opakovaly a já studentům vysvětloval stále to stejné. Řekl jsem si, že to sesumíruju na blog. Napsal jsem sérii textů nazvaných Tao diplomky. Největší úspěch měl článek, jak napsat abstrakt.
V čem podle vás studenti dělají nejvíce chyb?
Při psaní práce či obhajobě bez porozumění opakují dogmatické postupy či formulace, protože mají pocit, že „se to tak dělá“. Přestože to nedává smysl a text pak není ke čtení a prezentace není k poslouchání. Já se v nich snažím probudit kritické myšlení a empatii – aby se vcítili do čtenáře diplomové práce či členů komise. Ať věci formulují jasně, jednoduše, srozumitelně a logicky. Státnice jsou zatíženy spoustou mýtů, jde to udělat i lidštěji a pravdivěji bez akademické latiny a ornamentů.
Ještě na blog přispíváte?
Kdysi jsem přispíval každý týden a blog měl denně tisíce návštěv z různých vysokých škol. Samozřejmě nejvíc těsně před státnicemi. Teď jsem na blog nic nepřidával, to téma už jsem ze sebe nějak vypsal. Dostal jsem od studentů děkovné e-maily a to mě potěšilo. Doufám, že stejné principy, které jim pomohly s prezentacemi u státnic, pak využijí dál a budou se vyjadřovat jednoduše, a když budou mluvit, budou mluvit k lidem a srozumitelně. Někteří studenti se mi ozvali i s žádostí, abych je koučoval.
Absolvoval jste čtyřletý psychoterapeutický výcvik a věnujete se gestalt terapii – koho koučujete?
Nejdřív jsem se zaměřoval především na profesionální koučování v oblasti techniky a inovací – právě proto, že do vývoje informačních technologií díky svým zkušenostem snad trochu vidím. Ale hodně mě baví osobní koučování – pomáhat lidem, kteří mají nějaké trápení, hledají vlastní cestu a chtějí ve svém životě něco změnit.
Je to trochu netradiční propojení profesí – výzkumník informačních technologií a psychoterapeut.
Jak jsem říkal, fascinuje mě propojení světa atomů se světem bitů. No, a pak je ještě třetí, úplně jiný svět – svět duší. Na algoritmy se dá dívat z pohledu datových struktur. Nebo se na ně dá dívat z pohledu aplikace – co ta technologie umí a k čemu se dá použít. Mě zajímá ještě další pohled – co technologie dělají s duší člověka. Vezměte si mobilní telefon, už to není osobní počítač, který by pro jakousi osobu cosi počítal. V textovkách, v kalendáři a v galerii je velikánský kus života člověka. Telefon je brána do člověkovy intimity. Zajímá mě, jak se technologie vztahují k našim duším, jak s nimi nakládat a co nás s nimi teprve čeká.