V historickém srovnání si Česko vede dobře – ztráty vody v roce 2021 se u nás pohybovaly okolo 15 %, zatímco v 90. letech dosahovaly až k 40 %. V případě velkých měst jsou aktuální procenta ještě o něco příznivější – v Brně to bylo v roce 2021 okolo 12 %. Špatně na tom není Česko ani v mezinárodním srovnání – v rámci Evropské unie se řadí k lepšímu průměru a lépe na tom je pouze Německo, Dánsko, Finsko, Estonsko a Nizozemí.

Kromě takzvaných zjevných úniků vody, kam patří viditelné havárie vodovodního potrubí, se do ztrát vody započítávají i skryté úniky, například když starší vodovodní potrubí špatně těsní. Odhalit takové závady je přitom časově i ekonomicky náročné.

„Praha, Brno a další města nyní testují využití satelitních snímků, které jsou schopny detekovat potenciální místa skrytých úniků vody. Pátrací týmy z vodáren pak přesné místo dohledají pomocí korelátoru – zařízení detekujícího šum unikající vody,“ vysvětluje Ladislav Tuhovčák z Ústavu vodního hospodářství FAST VUT, který konferenci Water Loss před 21 lety založil a podílel se na její letošní organizaci.

Pro vodárenské společnosti však není vždy efektivní problematická místa se skrytými úniky vody opravit. „V důsledku klimatických změn a vzrůstajícího sucha je po celém světě patrná snaha neplýtvat vodou. Přístup se ale u jednotlivých zemí liší – v některých lokalitách v Norsku činí ztráty vody až okolo 40 %, protože ji nemusí draze čerpat z podzemních zdrojů. Díky gravitaci jim teče velmi kvalitní voda z jezer. Investují proto spíše do celkové obnovy sítě než do hledání jednotlivých úniků a jejich oprav. Zato v lokalitách, kde jsou zdroje vody nedostatečné, jako je Izrael, Itálie či Řecko, představují ztráty vody velký problém,“ vysvětluje Tuhovčák.

Teoretická životnost vodárenské infrastruktury se odhaduje na 80–100 let. Aby se zamezilo vyšším ztrátám vody v budoucnu, měla by se její obnova pohybovat v průměru okolo 1 % ročně. Takového tempa ale Česká republika nedosahuje. „Je to i díky tomu, že vodárenské sítě u nás spravuje vysoký počet provozovatelů. Privatizace vodárenství v 90. letech způsobila, že u nás připadá na 10 milionů obyvatel téměř 6 tisíc provozovatelů veřejných vodovodů. Oproti tomu třeba Holandsko má na 17 milionů obyvatel 10 vodáren,“ dodává Tuhovčák.

Ztráty vody nepředstavují pouze problém ekologický, ale také ekonomický. Aktuální vodárenská infrastruktura v České republice je většinou předimenzovaná a neodpovídá stále nižší spotřebě vody. Před 30 lety činila průměrná spotřeba vody na obyvatele více než 200 litrů denně, zatímco v roce 2021 to bylo 93 litrů. Došlo tak k poklesu o více než 50 %.

„Je to slepá ulička. Říkáme si – máme sucho, budeme šetřit. Ale když budeme vodou šetřit, bude mnohonásobně dražší, protože provoz vodáren je potřeba z něčeho zaplatit. A je čím dál dražší i díky aktuálně vzrůstajícím cenám energií. Proto vzrostlo vodné a stočné v roce 2023 o více než 15 %. Navíc se nižší spotřebou vody zvyšuje poměr ztrát vody vůči vodě zaplacené spotřebiteli,“ uzavírá Tuhovčák.

Na ztráty vody se zaměřila i Evropská unie, která od roku 2022 vyžaduje od členských států zavedení strategie zamezující ztrátám vody. Sdílení mezinárodních zkušeností vodařů na konferenci Water Loss 2022 nabídlo podle odborníka z Ústavu vodního hospodářství FAST VUT užitečné know-how.


(mar)