Save the Piano! Studentky architektury poslechly – a vyhrály

Co vznikne, když se dají dohromady jedna světlá a jedna tmavá hlava? Třeba přístřešek pro piána. Právě řešení, které společně vytvořily studentky prvního ročníku Fakulty architektury VUT v Brně Klára Netrefová a Kristína Kapráľová, totiž zvítězilo v soutěži organizátorů projektu Klavíry pro Brno. Zadáním bylo ochránit nástroje, rozmístěné na nejrůznějších místech v Brně (a to i pod otevřeným nebem), před nepřízní počasí i případnými vandalskými nápady.

„O vypsání soutěže jsem se dozvěděla z mailu, který rozesílala škola, a událost Save the Piano jsem zaregistrovala i na Facebooku. Říkala jsem si, že takový přístřešek přece jen není příliš velká stavba a že bychom se na tom tedy i jako prvačky mohly podílet,“ vrací se Klára na začátek. Se spolužačkou Kristínou se znají sice jen ze školy, ale když jí zavolala, tmavovláska z Humenného ochotně souhlasila. Možná trochu paradoxně však ani jedna z dívek na klavír hrát neumí :-).

Pořadatelé v soutěži oslovili kromě studentů z architektury také posluchače dalších dvou fakult VUT – FaVU a FAST – a Mendelovu univerzitu. V tomto případě však šlo o trochu méně typické klání, než bývají klasická výběrová řízení. „Organizátoři pro nás všechny, kteří jsme se přihlásili, připravili třídenní workshop v Arše na naší fakultě, jehož součástí byly i velmi zajímavé přednášky k tématu, jak například o designu venkovního prostoru a brněnském mobiliáři, tak o technické stránce klavírů,“ popisují studentky. Začínalo se v pátek odpoledne, teorii byla věnovaná ještě část soboty a pak už se všichni zúčastnění pustili do práce.

„Zásadní pro nás bylo najít způsob, jak přístřešek postavit snadno a lehce, abychom ho my dokázaly zkonstruovat a další studenti také postavit, ale přitom naplnit všechny požadavky a vejít se do finančního rozpočtu,“ upřesňuje Kristína. Proč by nestačilo přes klavír přehodit na noc nebo při dešti jen nepromokavou plachtu? Třeba proto, že by se pod ní kondenzovala pára a stále přítomná vlhkost by měla na nástroj negativní dopad. „S tím vším jsme musely počítat a podle toho hledat možné způsoby,“ shodují se dívky.

Jejich vítězný návrh, který za sebou při nedělním vyhlášení nechal ostatních pět nápadů dalších účastníků, připomíná na první pohled dřevěnou kostku na nožičkách. „Ty pomáhají naplnit jeden z požadavků, a to mobilitu. Piána nezůstávají na jednom místě a je možné, že při přesunu jinam bude nutné přístřešek vyvážit kvůli nerovnému podkladu. V noci bude krychle zavřená, latě ve stěnách budí z jednoho pohledu pocit úplné transparentnosti, z jiné strany naopak vypadají jako plná plocha a dovnitř z ní není takřka vůbec vidět,“ upřesňuje Klára. Každé ráno se dveře uchycené panty na protilehlých sloupcích otevřou, takže vytvoří altán přístupný ze všech čtyř stran. „Otevřený altánek je navíc ideální pro samotné hraní, aby se hudba nesla všemi směry,“ ještě doplňuje Klára.

Instalace přístřešku je naplánována na poslední červnový víkend – zatím bude zastřešeno z finančních důvodů jen piáno za kostelem svatého Jakuba. „Budeme samozřejmě u toho a budeme se snažit pomáhat, s čím budeme moci. I když jako slečny trochu spoléháme na kluky,“ směje se Klára. Přestože je vítězství v soutěži těší, přece jen si definitivně oddechnou, až bude přístřešek stát. „Je super, že jsme jako prvačky vyhrály. Měla jsem velkou radost, hned jsem volala rodině, ale současně vím, že je to i velká zodpovědnost,“ přiznává Klára. Ani Kristína na tom není jinak: „Pořád se bojím, zda to dobře dopadne.“ Práci v tandemu si ale obě pochvalují. „Spolupráce je vždycky lepší, tím, jak jeden vyvrací návrhy druhému, posouvá se celý projekt dál a pořád se vylepšuje,“ míní Kristína. „Když člověk něco tvoří sám, těší se z výsledku, ale chyby většinou nevidí,“ přitaká Klára. Pro obě je studium architektury splněným snem. „Strašně mě to baví a naplňuje, i když je to náročné. Postupně mi proto ubývaly koníčky, takže teď už se škola stala také mým největším hobby,“ žertuje Klára, ale vzápětí dodá: „Čehož určitě nelituju.“ „Vždycky mne fascinovalo, že něco, co vzejde z mé hlavy, se někde zhmotní a lidé to budou používat. Proto jsem si dala ještě před nástupem na školu předsevzetí, aby se někdy alespoň jeden z mých návrhů zkonstruoval. No tak teď doufám, že přístřešek nebude poslední,“ přeje si Kristína. (jih)

Témata