Lidé

18. května 2021

Po vážné dopravní nehodě podstoupila 14 operací, sen o studiu si mladá strojařka vzít nenechala

Ještě jako studentku střední školy srazila Zuzanu Palátovou při jízdě na skútru dodávka | Autor: Jan Prokopius
„Život se musí prožít, ne jen přežít,“ říká s přesvědčením Zuzana Palátová, studentka Fakulty strojního inženýrství VUT. Pozitivnímu přístupu ji naučila vážná dopravní nehoda, kdy ji při jízdě na skútru srazila dodávka. Málem přišla o nohu a podstoupit musela 14 operací, které jí zkomplikovaly studium střední i vysoké školy. O studium vysněné techniky musela kvůli dlouhé rekonvalescenci zabojovat. Díky podpoře nejbližších a univerzity dnes úspěšně pokračuje v magisterském studiu a pracuje jako inženýrka předsériové kvality v ITW Pronovia.

Ve třetím ročníku střední školy se vám přihodila vážná dopravní nehoda. Můžete ji popsat?
Jela jsem na skútru na brigádu a srazila mě dodávka, která mi nedala přednost. Probudila jsem se s hlavou položenou na silnici a do očí mi svítila světla. Viděla jsem v dálce řidiče kouřícího cigaretu. V tu chvíli jsem nic necítila, byla jsem v šoku. Snažila jsem se pochopit, co se stalo. Začal mě bolet hrudník, sáhla jsem si pod přilbu a vytáhla zakrvácenou ruku. Docházelo mi, že to asi není v pořádku. Nedokázala jsem se zvednout. Viděla jsem svou nohu, pokroucenou jako hadrovou panenku. Když jsem ji vzala do náruče, úplně se prohnula v holenní kosti. To mě vyděsilo. Tělem mi začala procházet šílená bolest. Křičela jsem a cítila, že pomalu upadám do mdlob.

Co vám v tu chvíli šlo hlavou?
Bála jsem se, že umírám. Byl to stav čirého zoufalství, kdy se člověk bojí, že už je to konec. Hlavou se mi honily vzpomínky na to, co jsem doposud zažila a co bych si ještě přála zažít. Vybavila jsem si mámu, jak stojí nad mým mrtvým tělem. Říkala jsem si, že to jí přece nemůžu udělat. Byla to dost traumatizující vzpomínka. Pak už si jen matně pamatuji, že na mě začal mluvit hasič a nabádal mě, abych neusínala. Odjeli jsme sanitkou do Třebíče, ale kvůli závažnosti zranění mě nakonec převezli do Brna.

To byla vaše první operace.
Ano, doktor se mě tehdy snažil uklidnit, že jde o běžný zákrok a vše bude v pořádku. Noha mi po operaci ale otékala, takže pár dní poté následovala další operace. Lékař mi tehdy řekl, že se možná probudím bez nohy. V tu chvíli mi možné následky vůbec nedocházely. Měla jsem silné bolesti a byla jsem ráda, že se něco děje a uleví se mi. Noha neustále otékala a začala se objevovat nekróza. Kvůli poškozeným nervům jsem nohou nemohla hýbat. Naštěstí k amputaci nedošlo, ale pro moji rodinu to byla velmi stresující situace.

Pak jste absolvovala další zákroky?
Následovalo dalších 6 operací, takže v nemocnici jsem strávila asi měsíc a půl. Tři měsíce jsem byla na vozíčku a poté jsem začala o berlích chodit do školy. Měla jsem bolesti, píchala si injekce pro podporu nervového růstu a chodila na rehabilitace. A názory lékařů na to, zda budu normálně chodit, se různily. Byly to hodně těžké časy a můj psychický stav se horšil. Ve škole jsem byla mimo a doháněla jsem zmeškanou látku. Rozvinula se u mě posttraumatická stresová porucha a deprese.

Jak se to projevovalo?
Ztratila jsem chuť žít, nic mi nedávalo smysl. Se setměním jsem mívala návaly pláče a úzkosti, protože mi to připomínalo nehodu. Když se mě někdo zeptal na něco, co s ní souviselo, rozplakala jsem se. Bála jsem se jezdit autem. Většina lidí kolem mě vnímala jen tu fyzickou bolest, ale neviděli tu psychickou, která byla úplně stejně silná. Začala jsem chodit k psychologovi a pomalu se to zlepšovalo. Časem se to obrátilo – stal se ze mě naopak optimistický a pozitivní člověk. Po maturitě jsem absolvovala ještě jednu operaci a nastoupila na vysokou školu. Měl to být nový začátek, ale byla to další výzva.

Co se přihodilo?
Stalo se to hned v říjnu v prvním semestru. Byla jsem na večerní přednášce a najednou jsem si všimla, že mám mokrou nohu. Myslela jsem si, že jsem se jen polila vodou. Z nohy mi ale vytékala tekutina s krví. Když jsem přijela do nemocnice, řekli mi, že si mě tam nechají kvůli infekci zlatým stafylokokem. Já se tehdy zhroutila, uvědomila jsem si, že je to tady zase. Neplakala jsem kvůli bolestem, ale protože to měl být nový začátek a zase jsem o něj přišla.
Zuzana Palátová nyní pracuje jako inženýrka předsériové kvality v ITW Pronovia | Autor: Jan Prokopius
Takže následovaly další operace?
Ano, bylo jich několik. Zameškala jsem asi 2 měsíce prvního semestru. Byl mi sestaven individuální výukový plán, ale nefungovalo to, bylo nutné dohnat spoustu učiva. Měla jsem pocit, že se mi život zase celý sype. Tehdy jsem objevila Poradenské centrum Alfons na VUT, které hrálo v mém vysokoškolském studiu klíčovou roli. Doporučili mi kvůli velké absenci přejít na kombinované studium, což nebylo v polovině semestru snadné vyjednat. Ale pomohli mi. Domluvili mi a zaplatili také doučování s doktorandy z naší fakulty. Bylo to hodně intenzivní – chodila jsem 4 dny v týdnu na doučování zmeškané látky z prvního semestru a u toho souběžně studovala. Každý týden jsem chodila do centra na schůzky, domlouvali jsme se na dalším postupu, analyzovali, co je ještě potřeba doučit. Ze začátku jsem tomu moc nevěřila, ale nakonec jsem to díky této pomoci zvládla krásně. V dalším semestru už jsem byla samostatná.

Souběžně jste ale začala rovnou i pracovat?
Musela jsem udělat zkoušky, na jednu jsem dokonce jela z nemocnice na vozíku na propustku. Přechodem na kombinované studium jsem totiž přišla o status studenta. Souběžně jsem pak pracovala v jaderné elektrárně jako technik přípravy. Musela jsem si dodělat i výuční list pro silnoproud, abych splnila nároky pro práci v kabelových prostorách. Ale nelituji ničeho, zkrátka to tak vyšlo a člověk se k té životní situaci musel nějak postavit. Ve finále jsem za to ráda, protože díky tomu mám kromě bakaláře i výuční list a rozšířila jsem si obzory.

Technické vzdělání vás lákalo vždy?
Já jsem v tom měla jasno od základní školy. Bavila mě technika a fyzika. Hodně mě zaujalo, když jsme probírali Wankelův motor. Tehdy jsem zjistila, že chci o technice vědět víc. A proto jsem si vybrala Fakultu strojního inženýrství na VUT a udělala jsem dobře, studium mě opravdu bavilo a i na přednášky jsem pak chodila s radostí. Úspěšně jsem završila bakalářské studium a pokračuji magisterským oborem Kvalita, spolehlivost a bezpečnost. Dnes pracuji na plný úvazek jako inženýrka předsériové kvality pro ITW Pronovia. Jsem šťastný člověk, mám práci i školu a obojí mě naplňuje. Takže nakonec vše dopadlo dobře.

Nastal někdy v průběhu celé rekonvalescence okamžik, kdy jste to chtěla vzdát?
Mockrát, vždyť to bylo celkem 14 operací. Při větších problémech jsem měla chuť se na všechno vykašlat a pár dní se litovat. Naštěstí jsem se vždy dokázala zvednout. Velkou zásluhu na tom měla moje rodina a psycholožka. Nejhorší to bylo právě po tom nástupu na vysokou školu, kdy začalo další kolo operací. Dostala jsem se na rozhraní a říkala si – tak na to kašli, v klidu se doleč, asi to prostě nemělo vyjít. Ale pak se ve mně ozval hlas – ne ne, bojuj za to, co chceš. Hodně mi pomohla Zdeňka Zigalová z centra Alfons. Vždy dokázala věci pojmenovat pravými jmény a nakopnout mě. Zuzko, to zvládneme říkala. A opravdu jsme to zvládly. Jsem na to velmi hrdá.

Máte po nehodě nějaké potíže nebo trvalé následky?
Po pěti letech od nehody můžu říct, že jsem konečně zdravá. Nedokážu hýbat palcem u nohy a mám omezenou hybnost kotníku. Ale jinak mě to nijak neomezuje – běhám, potápím se a jsem aktivní. Poslední operaci jsem měla minulý rok v srpnu, byla to plastická operace. A doufám, že už je to všechno.


Usedla jste po nehodě zase na skútr, nebo vás to přešlo?
Mám motorku. Hodně lidí to nechápe, ale já svůj život hodně přehodnotila. Během sekundy může být vše jinak a já se řídím mottem – život se má prožít, ne jen přežít. Nebojím se toho. Věřím, že co se má stát, tak se stane. A je na člověku, aby se s tím nějakým způsobem vyrovnal. Jízda na motorce mě naplňuje a nevzdám se jí, přestože by si to moje okolí asi přálo.

Člověk se neubrání pocitu, že vám ta nehoda dala i něco dobrého…
Rozhodně. Změnila mi život. Nedokázala bych to říct třeba po měsíci, ale teď už ano. Ukázala mi sílu odpuštění a důležitost rodiny a přátel, na které se můžu opravdu spolehnout. Člověk bere spoustu věcí v životě automaticky a neuvědomuje si, že o ně může přijít. Třeba schopnost chodit. Krátce po nehodě jsem si moc přála jít se projít jako všichni ostatní. Dnes, když jdu v podpatcích, tak poslouchám ten klapající zvuk. A užívám si, že můžu chodit. Žiju přítomností a mám radost z maličkostí. Jsem tak pozitivní člověk, až je to někdy nepříjemné.

(mar)

Témata

Související články:
Stačí špatný odpal a auto u stadionu je bez předního skla. Občas se to stane, říká baseballista Michal Ondráček
Student VUT dělal porotce na mistrovství světa formulí v Singapuru
Studenti FSI vybojovali stříbro v největší evropské technické soutěži EBEC
Je evropská vicemistryně v hasičském sportu. Studentka FSI unese osmdesátikilovou figurínu a vyběhne s hadicí na rameni několik pater
Díky sportovnímu stipendiu může dvacetiletý vzpěrač z VUT trénovat devětkrát týdně