Lidé občas nevědí, jak se mnou mají komunikovat, říká neslyšící student

Ztratit zrak mnohým zdravým lidem přijde horší než ztratit sluch. I bez sluchu ale není život zrovna lehký, zvlášť pokud je člověk hluchý už od narození. To je případ Tomáše Zbavitele, který se nenechal svým postižením odradit a vrhl se na studium strojírenství. A nejen to.

Tomáši, měl jste po střední škole hned jasno, že chcete jít na vysokou školu, nebo jste kvůli svému omezení váhal?
Ne, vůbec jsem neměl jasno a hodně jsem to zvažoval. Chtěl jsem zkusit studovat na VUT, ale bál jsem se, že budu mít problémy kvůli svému sluchovému postižení. Přihlásil jsem se tedy na Masarykovu univerzitu, protože zde funguje středisko Teiresiás – středisko pro pomoc studentům se specifickými nároky, které se specializuje mimo jiné také na pomoc neslyšícím studentům. Studium jsem prospěchově zvládal, ale necítil jsem se svobodně. Způsob výuky pro neslyšící studenty byl nastavený individuálně, neměl jsem pocit rovnoprávného zařazení mezi slyšící studenty.

Proč jste si nakonec pro své studium vybral právě VUT?
Prostřednictvím svého bratra, který studuje na VUT, jsem se dozvěděl, že i zde je poradenské centrum Alfons, které by mi mohlo při studiu pomoci. Zkusil jsem to a povedlo se – uspěl jsem. VUT jsem si vybral proto, že technika je exaktní obor. Jako neslyšící mám trochu problém se slovní zásobou a humanitní obory pro mě představují hromadu knih – samá slova, složitá souvětí, vyjadřování myšlenek a názorů, které je třeba přesně pochopit a být schopen je zpětně reprodukovat. My neslyšící máme s komunikací veliký problém. Český jazyk je pro nás cizí jazyk, proto je pro mě daleko snazší pochopit fyzikální nebo matematické zákony, které je navíc možné zapsat zkratkou nebo vzorcem, a s tím potom pracovat. Svět čísel je pro mě pochopitelnější než svět slov.

Jak Vám na VUT přizpůsobili přijímací řízení, studium a zkoušky?
Z přijímaček si jen pamatuji, že jsem byl hodně vystresovaný. Test jsem psal ve zvláštní skupině s ostatními uchazeči se specifickými potřebami. Po přijetí jsme s vyučujícími hledali způsob, jak vše domluvit a jak realizovat vlastní studium. Odezíráním nebo pouze vlastním samostatným studiem by to nešlo, jediným komunikačním prostředkem, který mi může zprostředkovat výuku, je pro mě tlumočnice či zapisovatelka.

Vše probíhá tak, že hned na začátku výuky vždy oznámím vyučujícímu, že jsem neslyšící a budu mít u sebe tlumočnici nebo zapisovatelku. Během studia pak všechno upravujeme podle potřeby – třeba navýšení času u zápočtu nebo možnost individuální výuky v případě potřeby. Zkoušky mám ve stejný termín jako ostatní studenti. Většinou mám možnost využít navýšení časového limitu, protože se písemně vyjadřuji pomaleji vzhledem k jazykové bariéře. Někdy toho využiju, někdy mám individuální zkoušku. Jsem rád, že všichni hledají společné možnosti komunikace a já tím dostávám možnost studovat jako ostatní slyšící spolužáci.

Pociťujete během studia nějaké překážky? V jakých oblastech byste případně viděl prostor pro zlepšení?
S velkými překážkami jsem se zatím nesetkal. Jen v jednom předmětu jsem z bezpečnostních důvodů nesměl měřit, když byl obvod s el. napětím nad 400 voltů. Ale nijak mi to nevadilo, chápu předpisy. Nejdůležitější je pro mě mít tlumočnici nebo zapisovatelku, bez nich bych sám vůbec studium nezvládnul. Hodně mi pomáhá zařazování příkladů s řešením, tabulek a grafů do přednášek, protože vyjadřují souvislosti a vlastnosti dějů a postupů. Usnadňuje mi to pochopení daného učiva. Se čtením teorie mám trochu problém. S mnoha pojmy se totiž setkávám poprvé v životě, takže musím nejprve pochopit jejich význam, a pak s nimi pracovat v souvislostech s dalšími pojmy. K objasnění odborných slov mám jen omezené možnosti znaků, takže se snažím obsah pochopit v příkladu, nebo odvodit ze souvislostí.

Jak Vás vnímají spolužáci? Vidíte u nich například snahu naučit se znakový jazyk?
Řekl bych, že na začátku byli překvapeni a nevěděli, jak se mnou komunikovat. Pro mnohé z nich to bylo první setkání s neslyšícím. Asi si teprve teď uvědomili, že vlastně nemají způsob, jak mi něco říct. Mívám u sebe tlumočnici, tak se jich občas můžu na něco zeptat. Zatím se nikdo nezajímal, jak se co znakuje, jen některý pedagog. Někdy jsou spolužáci zvědaví, jak se překládá do znakového jazyka třeba jméno. V nutném případě s nimi normálně komunikuji pomocí tlumočnice nebo přes facebookový chat a e-mail. Myslím si, že ani nikdo nemá čas učit se znakový jazyk, nejspíš se soustředí hlavně na školu. Někde jsem četl, že slepota odděluje lidi od věcí, hluchota je horší – ta nás odděluje od lidí.

Podílel jste se na tvorbě technického slovníku znakového jazyka. Jak jste se k této práci dostal?
První rok jsme s Radkou Kulichovou a Jitkou Hořanskou, které mi tlumočí, měli problémy s nedostatečnou zásobou ve znakovém jazyce pro technické termíny. Pro hodně pojmů jsme neznali znak, nebo dokonce některé znaky ještě ani neexistovaly. Chtěli jsme proto, aby se vytvořil nějaký ucelený slovník technických termínů, které by tlumočnicím usnadnil práci a mně pochopení a orientaci v odborných termínech. Ve spolupráci s centrem Alfons jsme vytvořili pracovní verzi „slovníku" technických pojmů, se kterými se při výuce setkávám. Nejedná se o klasický slovník, ale spíše o učební podporu pro mě a případně další neslyšící. Nejprve jsme vytvořili seznam pojmů, které jsou často frekventované během výuky, pak jsme pátrali v nejrůznějších slovnících. Pokud jsme opravdu nikde znak nenašli, museli jsme jej sami vymyslet. Samozřejmě se snažíme spolupracovat s odborníky v oboru samotném a také se znalci znakového jazyka. Nakonec znak natočíme a vložíme do slovníku, který nyní můžete najít na internetu a který se stále doplňuje. V současné době se připravuje další vylepšení a přes léto se budeme soustředit na doplnění dalších pojmů.

Hrál jste také v pohádce...
Ano, to je pravda. Už 15 let jsem totiž členem Pantomimy S.I. Brno, která je v kontaktu s Televizním klubem neslyšících. S naším souborem jsme získali významná ocenění na festivalech u nás i v zahraničí. V případě potřeby nás štáb osloví a obsadí do televizních projektů. Já osobně jsem nabídku na účinkování v pohádce přijal, protože jsem chtěl pomoci dětem se sluchovým postižením tím, že konečně v pohádce uvidí i znakový jazyk, který jim pomůže děj lépe pochopit a vlastně i prožít v našem jazyce. Takovou možnost jsem jako dítě neměl, musel jsem si děj domýšlet, nebo mi ho vysvětlovali rodiče. Když se pak dítě naučí číst, má jedinou možnost, a to titulky. Myslím, že pro ty nejmenší děti je znakovaná pohádka opravdu vzácným vánočním dárkem. První pohádka, ve které jsem hrál, se jmenovala Vánoční království a hrál jsem roli chalupáře, který usiloval o ruku princezny. Vloni jsem si pak zahrál blonďatého čerta v další pohádce Nepovedený čert. Doufám, že povedeně... :)

Vstoupit do fotogalerie

(kah)

Témata