Petr Dub: Nic jako „štěstí živit se uměním“ neexistuje

Hned na dvou pražských výstavách se lze v současné době setkat s tvorbou Petra Duba, absolventa Fakulty výtvarných umění VUT v Brně. Původně tento úspěšný vizuální umělec vystudoval hotelovou školu a živil se několik let jako kuchař-číšník ve vysoké gastronomii. Dnes je uznávaným autorem, který získal nejedno zahraniční ocenění.

Kdy jste v sobě poprvé objevil nutkání věnovat se umění?

Rodiče se do mých osmnácti let značně dramaticky a s různými dohrami rozváděli. V pubertě jsem udělal všechno proto, abych se osamostatnil a gastronomie se zdála být ideálním řešením. Dělal jsem, co mne bavilo, cestoval po světě, vydělával dost na to, abych se uživil bez zázemí. Jenže za několik let jsem narazil na strop věcí, o které jsem přišel díky přerušenému dětství. Pro studium umění jsem se rozhodl ve čtyřiadvaceti letech, protože mi v životě něco zásadního chybělo. Dodnes tento stav nedovedu přesně pojmenovat, ale kdyby v mém dospívání běželo všechno, jak má, byl bych dnes patrně právníkem nebo diplomatem a tento rozhovor by nikdy nevznikl.

Jako obor jste si zvolil malířství, ale zjevně vás to táhlo ke konceptu a intermédiím, o čemž svědčí roční studijní pobyt na VŠUP v Praze i doktorandské studium u Václava Stratila. Jak se stal z malíře konceptualista?

V podstatě jde o přirozený vývoj. Každý, kdo k výtvarnému umění jen trochu inklinuje, na začátku kreslí nebo maluje. Pokud se nevzdáte, časem zjistíte, že umění má celou řadu místností, koutů, odboček. Pro mne se stalo důležité chápat výtvarné umění jako obor s vlastní historií a s logicky navazujícími možnostmi, co má dnes řešit nebo jak se má chovat. Od posedlosti malbou jsem se nikdy nedovedl zcela odpoutat a větší část mé tvorby proto stále pokouší hranice obrazu v jeho objektovosti. Od obrazu v galerii nebo v interiéru je kousek k chápaní architektury jako „širšího rámu“, který obklopuje umění uvnitř. Architektura je zase součástí veřejného prostoru, ten nedílnou částí naší společnosti atd. Intermedialita je pro mě o chápání těchto vztahů, zatímco současné umění by podle mě nemělo vést k historickému šlechtění výhradně jedné dovednosti. Když už tedy dojde na zařazování mé práce do šuplíků, prohlašuji o sobě alibisticky, že jsem vizuální umělec.

Z vašeho počínání je cítit pokora. Nejen z toho, jak o věcech přemýšlíte a jak je s nadsázkou a mnoha významovými odkazy pojmenováváte, ale i z vaší polohy „umělce-dělníka“, kdy jako pracovní materiál využíváte mnohdy již odložené věci, které vlastně recyklujete a spolu s klasickými malířskými rekvizitami využíváte pro svou práci…

Je milé, že čtete mou práci tímto způsobem, ale vždy, když umělci mluví o skromnosti, je dobré nenechat se šálit. Všichni v sobě logicky krotíme více či méně ega o rozloze Severní Ameriky a onen mýtus romantického umělce žijícího z lesních bylin a vody ze studánky je sice půvabný, ale kdo z nás chodí za uměním do lesa? Ale vážně, od určitého stupně umělecké kariéry je dobré si uvědomit, že se vaše práce stává součástí veřejného života, a k němu je nezbytné chovat se s vědomím jeho komplexity a odpovědnosti.

Zjevně vás to naplňuje, a navíc vám to přináší uznání… Co je při tom „to“ důležité?

Nevím, jestli mluvíme o náročnosti či benefitech, ale paradoxně v obou případech platí, že je to svoboda myslet a vědomí konat po svém.

Otázkou, kterou nelze zcela přehlížet, je, zda vás to uživí? Může dnes vůbec umělec slušně žít – ať už to znamená cokoliv – aniž by měl stálý vedlejší příjem nebo si musel odskakovat na brigády?

Dílem se mohu vrátit k jedné z předchozích odpovědí. Je nezbytné, aby si člověk uvědomil, co vlastně ve svém umění dělá a s kým jeho práce komunikuje. Mám řadu kolegů, kteří se rozhodli neživit se uměním a jejich práci to nijak nedevalvuje. A také znám spoustu lidí, kteří si ani nepoložili otázku, co se sebou po škole a proč by se měl o jejich umění kdokoli zajímat, natož si je koupit. Opravdový rubikon je pochopit vlastní cenu. Nikdy nevystavujete nebo neprodáváte pouze své umění, ale vždy celou svou „značku“. Nejde o jediný kus na zdi, ale o vše, co je za ním: studium, originalita, zkušenost, schopnost přežít v uměleckém světě... Naučil jsem se, že nic jako „štěstí živit se uměním“ neexistuje. Na štěstí můžete čekat až po dlouhé době tvrdé práce a po notné dávce hořkých pilulek. Já dnes mohu říci, že to štěstí mám, ale ani po letech strávených na umělecké scéně nemohu tvrdit, že jde o dvakrát spravedlivou soutěž, v níž se dostane na všechny. Ani v současném umění neplatí kapitalistické iluze, ale domácí kompromisy.

Kdo je ve vašem pojetí umělec? Ten, který vystudoval vysokou školu, ten, který získal uznání odborné kritiky, nebo ten, který dobře prodává?

Současné umění je téměř bez výhrady řízeno institucionálním rozpoznáním. I proto funguje tolik tápání mezi vkusem nepoučeného diváka a vším „nepochopitelným“, co se děje za zdmi galerií. Jsme uzavřeni do interního dialogu, který poměrně jasně říká, co současné umění je a co nikoli. Vždy jde o odbornou shodu a definovat proto vlastní představu, kdo je umělec, je docela složitá otázka. Na druhou stranu i u fyziků či IT odborníků lze jistě prohlásit, že škola z vás odborníka nedělá. Osobně považuji za umělce lidi z oboru, u kterých jsem schopen rozeznat nezbytnou míru autenticity a nasazení. Formát prodejnosti či komoditnosti toho či onoho umění je podle mě docela zbytečné do podobné otázky doplňovat. Umění nedělají granty, prodeje ani umělecké žebříčky, ale osobnosti se schopností posouvat naše oborové vnímání.

Pro co jiného než pro umění je ještě místo ve vašem životě?

Rána pod pás! Jsem bohužel workoholik a své rozhovory proto dávám z bezpečnostních důvodů málokdy číst své přítelkyni. S věkem se snažím brzdit, ale mám dojem, že se mi pod rukama děje pravý opak. Postupně jsem zahodil rybařinu, cyklistiku i část cestování. Na druhou stranu jsem v posledních letech poznal několik výjimečných lidí a vztahy s nimi se snažím hýčkat. K Vánocům jsem dostal Kindle, takže po doktorandské katarzi se konečně vracím vedle odborné literatury i ke čtení beletrie.

Jak vzpomínáte na Brno a svou alma mater?

S nadsázkou bych mohl říci, že Brno je krásné místo pro život, jenom ne pro umělce, a VUT v Brně je – v Brně. Každopádně na FaVU i univerzitu vzpomínám nejen nostalgicky, ale i s respektem. Pozice studenta umělecké fakulty na technické univerzitě mě naučila stát nohama na zemi a dívat se na svět pragmaticky. Studentům ostatních fakult bych naopak v dnešní pohnuté době doporučoval o něco více neslevovat ze svých ideálů a emocí spojených s mládím.

Pozvěte prosím čtenáře na své výstavy.

Ta větší, nazvaná Shaped canvas, je k vidění v Galerii Národně technické knihovny v Praze. Vystavuji zde s několika kolegy, kteří podobně jako já nabourávají úzus běžné malby a pravoúhlého obrazu. Vedle toho probíhá v UMPRUM Galerii Nika má samostatná výstava Domovní znamení. V prvním případě se jedná o téma prezentované v současném bezprecedentně výjimečném architektonickém prostoru NTK, zatímco ten druhý je malým off spacem v průchodu metra B na stanici Karlovo náměstí. Doporučuji vyzkoušet oba prostory už jenom pro tu konfrontaci, kde všude se může odehrávat současné umění.

(jan)

Vstoupit do fotogalerie

Témata