Dlouho jsem váhala, jak svoji značku výstižně pojmenovat. Názvů, které obsahují slovo folklór, už bylo tou dobou na trhu s oblečením dost. Nakonec název vymyslela moje fotografka Zora Grossmanová. Je to moje spřízněná duše – stejně jako já vidím svět v ilustracích barevný a divoký, tak ona v podobném stylu fotí. Při focení mě upozornila, že pořád říkám: „to je super, to je pecka!“ A povídá „tak to pojmenuj Pecka“ a mně to přišlo úplně vystihující.

Původně jsem se hlásila na módní návrhářství, jenže jsem se tam nedostala. Vystudovala jsem Učitelství výtvarné výchovy na Pedagogické fakultě MUNI a později i Ateliér malířství u Tomáše Lahody na Fakultě výtvarných umění VUT. Moji spolužáci byli malíři v tom pravém slova smyslu, zaměřovali se na krajinu nebo hyperrealistické portréty. Já jsem vybočovala, ve své diplomové práci jsem se zabývala ilustracemi k lidovým písním. Můj taťka hrával ve valašské cimbálce, a tak jsem od malička měla k folklóru silný vztah. Krátce po absolvování školy jsem začala spolupracovat na tvorbě oblečení pro značku Folklor Moderní Slovácko. A užité umění mě prostě chytlo.

Jsem solitér a ráda si dělám věci po svém. Navrhovala jsem barevné a divoké věci, jenže ostatní mě pořád brzdili. Báli se, že je to už moc a že si to nikdo na sebe nevezme. Říkal to i můj manžel, mimochodem také absolvent FaVU, který je však na rozdíl ode mě naprostý minimalista. Ale já jsem se nedala. Chtěla jsem to zkusit po svém, a tak jsem si paralelně založila svoji vlastní značku, kde jsem dala tvorbě volný průběh.

Moc barev a moc vzorů. Můj úplně první kus oblečení značky Pecka byly zavinovací sukně se vzorem veverek na dubových větvích. K tomu jsem přidala červené hvězdy, větvičky, květy a ornamenty. To vše na žlutém pozadí, překryté žlutým tylem, a v pase dozdobené vyšívanou folklórní stuhou, která se nosí na krojích. U mě je prostě všeho moc. Normální člověk by ke vzorovanému materiálu použil jednobarevnou stuhu. Ale já ne. Dám tam navíc tu vyšívanou, abych to celé umocnila. Výrazné kontrasty, barvy a ornamenty. Aby to bylo nepřehlédnutelné a výrazné. A navzdory všem předpokladům, že Češi jsou v oblékání konzervativní, začal být o sukýnky velký zájem. Práce mám od té doby stále dost, aniž bych si platila reklamu. Zákazníci si mě doporučují sami.

Já mému oblečení říkám „obrazy, které se dají nosit“. Chtěla jsem, aby to nebyl jenom folklór – i když se jím viditelně inspiruji. Spousta oděvních značek jen převezme potisk z kroje a šoupnou to na tričko. Ale to mě nebaví. Naši předci to dělali lépe a kopírovat v horší kvalitě mi nedává smysl. Chtěla jsem to posunout dál. Hraju si s folklórní barevností i tvaroslovím, moje zpracování je ale pohádkovější a obohacené o zvířata a rostliny. Používám typické prvky – borůvky, bobulky, lístečky, které najdete na krojích či v architektuře. Ale přidávám do ornamentů věci, které jsou pro mě osobně důležité. Vdávala jsem se pod Žilkovým dubem a mám ten strom ráda, proto hodně pracuji s žaludy či dubovými lístky.

Mám chovatelskou stanici pyrenejských mastinů. Proto jsem si sama pro sebe navrhla mikinu s mastiny. Začaly se ozývat maminky, že by ji chtěly taky. Musela jsem tedy mikinu zařadit do sortimentu. Protože mám pro pejskaře pochopení, tak vždy před Vánoci navrhuji mikiny se zvířaty na míru. Lidé mi pošlou fotky svých psů a koček, já to na zakázku nakreslím a vytisknu.

To je různé – dříve to byly právě zavinovací sukně. Teď jsou to vzorovaná trička a šifonové šaty, které jsou nadčasové a dají se nosit celý rok. Vše na sobě a na rodině testuji, protože potřebuji vědět, zda oblečení vydrží. Chci vytvářet slow fashion. Až když jsem s kvalitou spokojená, nabídnu to zákazníkům. Navrhuji nejen mikiny, trička, kabáty, ale i microfleecové mikiny na lyže či sofshellové bundy. Mám ráda, když je oblečení zajímavé, ale i funkční. Obzvlášť oblečení pro malé děti musí vydržet spoustu vyprání i lezení po kolínkách.

Ani ne. Každý produkt si najde zákazníka. Kdybych dělala jednobarevné oblečení, možná bych oslovila víc lidí a měla víc peněz. Ale já mám práce dost a nebavilo by mě to. Kontaktovala mě paní, že se jí moc líbí můj vlněný kabát, ale chtěla by ho bez výrazné výšivky. S úctou jsem ji odmítla a odkázala na kamarádky, které se specializují na tvorbu minimalistické módy. Chci dělat něco, co mě baví a naplňuje. Ale chápu, že moje oblečení není pro každého a člověk na to musí mít povahu. Pokud si oblečení Pecka obleče introvert, může mu být nepříjemné, že budí pozornost.

Myslím, že ano. Nikdy se mi nestalo, že by mi někdo vyčetl, že je moje oblečení drahé. Nebo by se podivil, že vlněný kabát stojí čtrnáct tisíc. Vyrábíme to tady na Moravě, takže to nemůže stát jako běžná konfekce. Já si třeba přepočítávám, kolik mě stojí jedno nošení oděvu. Když si koupím kvalitní kabát za čtrnáct tisíc a vezmu si ho 10 000krát, tak mě vlastně stál hrozně málo ve srovnání s tričkem za tři stovky, které vydrží jen jedno vyprání. Lidé to naštěstí chápou a jsou ochotni si na kvalitnější oblečení našetřit. Nejsou to jen movitější zákazníci z větších měst, nejvíc u mě nakupují lidé z Moravy či menších vesniček. A pak také Slovenky, ty jsou zvyklé nosit výraznější oblečení a investovat do něj.

Jsem. Moje práce je mi koníčkem. Jsem šťastná, že jsem se do toho pustila. Je sice těžké vše vymýšlet a organizovat v jednom člověku, ale duševně se mi to vyplatí. Proto bych ráda všem vyřídila, ať se toho nebojí. Pokud je něco láká, ať nedají na názory okolí a prostě to zkusí.


(mar)