Od dětství chtěl být Tomáš Votava výpočtářem v Tatře. „Vůbec nevím, kde jsem na to přišel. Ani jsem nevěděl, jestli je to skutečná práce. Až na vysoké škole jsem zjistil, že existuje povolání výpočtáře,“ směje se Tomáš Votava. Zajímala ho auta, ve škole ho bavila matematika a přírodní vědy a rodiče ho podle jeho slov také směřovali spíše technicky. Když se proto ve čtvrtém ročníku na gymnáziu rozhodoval, co dál, nebylo velké překvapení, že si vybral Fakultu strojního inženýrství VUT.

O to větším šokem ale pro okolí bylo, že šel Tomáš Votava zároveň také na přijímací zkoušky na Konzervatoř Brno. „Od dětství jsem se věnoval hudbě. Hrál jsem na klavír, ale nikdy jsem se v tom nenašel. V patnácti letech jsem si řekl, že bych chtěl hrát na nějaký žesťový nástroj. Původně jsem doufal, že budu hrát na tubu, protože se mi líbil ten mohutný zvuk. Rodiče zase chtěli trumpetu, protože doma odmítali větší nástroj,“ popisuje Votava. Nicméně jeho učitel usoudil, že nemá správné rty pro hru na tubu. „Podle rtů se hráči vybírají. A mně řekl, že jdu na trombón. Vůbec se mě neptal, jen mi to oznámil,“ dodává se smíchem Tomáš Votava.

Během jedné ze soutěží se Tomáš Votava seznámil s profesorem z konzervatoře, ke kterému poté začal jezdit na konzultace. „Párkrát jsme na konzervatoř jeli, hráli mu a on nám k tomu dával nějaké připomínky a rady. Můj učitel ze základní umělecké školy jednou zmínil, že se třeba budu na konzervatoř hlásit. Já se tomu ale tehdy vysmál. Tvrdil jsem, že chci mít hudbu pouze jako koníček a půjdu studovat techniku. Jenže to ve mně začalo hlodat, a nakonec jsem se rozhodl to zkusit. Začal jsem tam pak jezdit na přípravy a na konzervatoř mě nakonec přijali,“ přibližuje Tomáš Votava.

Ve stejném roce tak Tomáš Votava nastoupil jak do prvního ročníku na FSI, tak do prvního ročníku na konzervatoři. Podle něj ale není úplná výjimka. „Na konzervatoři je řada lidí, kteří to mají podobně jako já. Obvykle studují příbuznější obory, třeba na JAMU či pedagogické fakultě, ale se mnou v ročníku je například spolužák studující zároveň farmacii. Vím i o několika lidech, kteří studovali taky na FSI. Sice to nemají úplně rádi, ale jsou na to na konzervatoři zvyklí a nachystaní, navíc pedagogové se v tomto ohledu snaží být maximálně vstřícní,“ říká Votava. Jemu například uznali předměty obecného charakteru, které už absolvoval na gymnáziu. „Nemusím tak chodit například na češtinu či základy společenských věd, ale mám pouze praktickou výuku a předměty spojené se samotnou hudbou,“ vysvětluje.

Zatímco na konzervatoři má Tomáš Votava studium částečně uzpůsobené potřebám a požadavkům vysoké školy, na FSI to podle něj téměř nikdo neví. „Nikoho to nezajímá, dokud si plním své povinnosti. Naštěstí jsem si zatím vždy mohl skládat cvičení a rozvrh tak, aby mi to sedělo,“ dodává. Zároveň přiznává, že skloubit obě studia ale není nic snadného a o tom, že by konzervatoře zanechal, prý uvažuje pravidelně. „Pokaždé, když je člověk unavený nebo se mu nedaří, tak má chuť s tím seknout. Jenže pak si řeknu, že když už jsem došel tak daleko, tak už to vydržím. Navíc mě v té chvíli vždycky podrželi moji učitelé na konzervatoři, rodina, kamarádi. A hudba je jako droga. Člověk si nemůže pomoct. I když si řeknu, že si odpočinu, že nebudu cvičit, tak se stejně za pár hodin přistihnu při tom, že mám nástroj zase v ruce,“ podotýká Votava.

Říká, že je asi jeden z mála lidí, které pandemie potěšila. „Na jaře jsem vůbec nestíhal. Byl jsem ve skluzu s bakalářskou prací, do toho jsem se připravoval na soutěž. Díky tomu, že jsem zůstal doma, jsem nakonec všechno stihl. Navíc si můžu den líp plánovat a cvičit například dopoledne, kdy má člověk víc energie a chuť. Trombón je totiž nástroj, u kterého je poznat, když člověk pár dní necvičí. Ztrácí výdrž, není tam tón,“ vysvětluje Tomáš Votava.

V letošním školním roce má navíc Tomáš Votava o důvod navíc, proč se udržet v dobré hráčské kondici. Čeká ho totiž na konzervatoři maturita. Zda se rozhodne pokračovat ještě ve dvouleté nadstavbě, zatím neví. „Když jsem šel na konzervatoř, každý se mě ptal, proč to dělám. A já odpovídal, že nevím. Člověk totiž nikdy neví, co mu život připraví. V prvním ročníku na strojním inženýrství jsem se podivoval nad tím, co je biomechanika. Říkal jsem, že to bych nikdy nestudoval. Mechaniku jsem považoval za největší zlo. No, a podívejte se, kde jsem skončil,“ uzavírá se smíchem student inženýrské mechaniky a biomechaniky.

(zeh)