Michaela Vojníková: Popularizovat vědu je důležité. Kdo to nechápe, je sám proti sobě

Nadějná vědkyně Michaela Vojníková z CEITEC VUT sbírá jeden úspěch za druhým. Poměrně rychle sklízí vše, co zaseje. Ať už na poli popularizace vědy, výzkumu nebo mentoringu studentů. Nejdřív ale musela bojovat sama se sebou. Trpěla nedostatkem zdravého sebevědomí, a stále se „ukazuje“ jen nerada. Při popularizaci vědy to ale prý jinak nejde. V červnu spustila vědecký podcast a v mezičase jí dělá radost, že její výzkum léčí nádory, aniž by se zatěžoval imunitní systém.

Proč jste se rozhodla popularizovat vědu?

To byl sled událostí, které mě k tomu víceméně dohnaly. Ukončila jsem svoje magisterské studium s velmi zajímavou diplomovou prací. Všem jsem o ní ráda vyprávěla, hlavně rodičům, kterým jsem se snažila podat vše tak, aby to pochopili. A všem se to velmi líbilo. Proto jsem se rozhodla, že se zúčastním soutěže Falling Walls Lab. Ta spočívá v tom, že musíme svůj výzkum odprezentovat do třech minut. Což je přesně princip popularizace. Podat to jednoduše a stručně, protože to je určené širokému publiku. Pro vědce je to velmi komplikované, protože výzkum není jednoduchý.

Přijde mi, že si často myslí, že se tím jejich práce „zjednodušuje“.

Ano, bohužel ne každý vědec je fanoušek popularizace. Najít jen ty základní body, které jsou hlavní, je komplikované. Pro mě to byla výzva. Postoupila jsem do finále českého kola a vyhrála jsem! Což byl šok. Já jsem tam nešla s očekáváním úspěchu. Často bojuju sama se sebou, s nízkým sebevědomím a vlastně s tím, s čím asi bojuje každá žena. Výhra mě podpořila, dodala zdravé sebevědomí. Postoupila jsem do mezinárodního kola, kde jsem se seznámila s vědci a vědkyněmi napříč zeměmi, pro které je naprosto běžné a normální, že svoji práci popularizují na sociálních sítích.

Tehdy jste založila svůj instagramový účet Chémia života?

Zatím ještě ne, ale začala jsem vědecká témata sdílet na soukromém IG účtu. Tam jsem ale trochu narazila, protože mi přátelé říkali, že už je té vědy trochu moc. Tak jsem ubrala. Chémii života jsem založila později, až když mě po výhře oslovili z VUT, jestli bych nechtěla univerzitu reprezentovat na další soutěži. Tentokrát jsem měla o výzkumu natočit tříminutové video. A to mě strašně bavilo! Hrála jsem si s grafikou, se střihem a tehdy jsem se rozhodla, že založím Chémii života. Už to bude rok a profil sleduje skoro 1700 lidí.

Kolik Vám popularizace vědy zkonzumuje času?

Je to časově náročné, protože nepopularizuji jen svůj výzkum. Otevírám i témata, na která nejsem odborník, takže si je první musím nastudovat. Většinou si v sobotu načítám informace a v neděli vše zpracuji do příspěvku.

Překvapí Vás někdy něco, když si témata studujete?

Neustále. Každý příspěvek je pro mě mnohdy překvapením. Buď jsem to nevěděla, nebo jsem to měla zažité jinak. Konkrétně třeba téma o hormonální antikoncepci. Rozhodla jsem se sdílet svůj příběh, ale zároveň jsem chtěla zůstat v této problematice objektivní. I když mě zkušenost s HA dost změnila.

Jak konkrétně?

Hormonální výkyvy, atopický ekzém, častý pláč, úzkosti, pocity ublížení a strachu. Můj psychický stav už pak došel do takové fáze, že jsem přemýšlela o sebevraždě. Naštěstí si změny povahy všimla moje mamka, která mi nakonec antikoncepci zakázala. Že to mám vysadit. Ještěže byla tak všímavá a neměla to za nějaké projevy puberty.

Naštěstí! Jak na takový silný příběh zareagovali sledující?

Přišly mi i negativní reakce, které mě tehdy celkem vystrašily. Ale těch bylo poskrovnu. Pak mi chodily desítky až stovky příběhů, kde mi ženy popisovaly, že si prošly tím samým. Což byl pro mě šok, protože jsem si myslela, že je to jen má ojedinělá zkušenost. Počítala jsem, že 9 z 10 žen, které mi psaly, měly negativní zkušenost s HA.

A co ty negativní reakce?

Psalo mi pár slečen, že jsem zaujatá a že mám ten příspěvek smazat, protože jen šířím strach. Já vím, jaká má antikoncepce pozitiva, ale přesto si myslím, že tady jsou i jiné možnosti, jak neotěhotnět. Sdílela jsem ten příspěvek, abych ukázala, že může mít HA i nehezké účinky. Aby si dívky zjistily informace a poradily se s odborníkem a rodiči. A nenechaly si ji napsat jen proto, že budou mít hezkou pleť.

Myslím, že je dobře, že jste poukázala i na to, co může způsobit. Jaká věková skupina sleduje Váš profil nejvíc?

Nejpočetnější jsou právě sledující ve věku 15–18 let, proto mi přišlo vhodné toto téma otevřít.

Jak je na tom česká nebo i slovenská vědecká obec s popularizací vědy?

Byla bych ráda, kdyby se začala víc brát v potaz. Popularizace vědy může pomoci zlepšit kvalitu života lidí a řešit výzvy, kterým čelíme jako společnost. Vědci si často neuvědomují, že když odmítají popularizaci, jsou vlastně sami proti sobě. Lépe informovaní lidé mohou být ochotnější podporovat a financovat výzkum. Zvyšuje se vědecká gramotnost, tedy že popularizace pomáhá lidem s kritickým myšlením, se schopností hodnotit argumenty. Což by se hodilo třeba v covidové pandemii, kdy byla zbytečně polarizovaná společnost. A mohla bych pokračovat. Místo toho se ale často střetávám s tím, že i mí kolegové popularizací opovrhují. Myslí si, že se chci jen ukazovat a předvádět, ale to absolutně odmítám. Možná to souvisí s českou a slovenskou náturou, protože v zahraničí je popularizace vědy běžná.

Co je tedy Vaším hnacím motorem?

Chci hlavně motivovat mladé lidi k vědě. I já sama jsem totiž chtěla být lékařka, ale jen kvůli tomu, že jsem se bála finanční nejistoty – že jako vědkyně nebudu mít peníze. Proto se snažím ukazovat, že je věda skvělá a finančně zajímavá, pokud je člověk šikovný.

Funguje to?

Jsem až šťastná, jak se mi to daří! Teď k nám totiž jde na Erasmus moje sledující z IG, která mi napsala, že dělám skvělý výzkum, a proto se rozhodla pro nás. Taky jsem přilákala jednu studentku z bakaláře. Myslím si, že tohle je cesta. My jsme úplně jiná generace než naši rodiče. V podstatě jsme se narodili s mobilem v ruce a čerpáme odtud informace. Nikdo nečte vědecké články. To „normálního“ člověka podle mě nebaví. Kromě mě teda (smích).

Byly i chvíle, kdy jste s tím chtěla „seknout“? Kvůli negativním reakcím sledujících nebo kolegů?

To jsem si říkala po tom příspěvku s hormonální antikoncepcí. Musela jsem se připravit na to, že čím víc sledujících budu mít, tím víc přibude různých reakcí i „hejtrů“. Ale myslím, že to zvládnu. Představa, že můžu mladé lidi namotivovat do vědy, je silnější. A co se týče kolegů, mou největší oporou je můj školitel docent Zbyněk Heger, který mi reaguje na každý příspěvek i ankety. Je to můj nejvěrnější fanoušek (smích). Z toho mám upřímnou radost.

Jaký příspěvek měl největší dosah?

Samozřejmě ten o antikoncepci a pak taky osud čokoládového velikonočního zajíčka (smích), pomocí kterého jsem se snažila jednoduše vysvětlit, jak funguje trávicí systém.

Kromě Instagramu máte i podcast Chci vědět...

Přesně tak. Instagram je sice super, ale přeci jen lze jít v podcastu víc do hloubky. Budu se snažit každé vědecké téma zakomponovat nějak zajímavě do příběhu, což mě na té práci baví nejvíc – dělat vědu zábavnou. Podcast Chci vědět se mnou moderuje můj kolega. On bude stát v roli moudrého, předkládat fakta a já je budu jednoduše vysvětlovat. Máme už několik dílů připravených, ten pilotní jsme vydali první červnový den.

Jakými tématy se budete zabývat?

Teď se velmi řešilo nedostatečné finanční ohodnocení akademických pracovníků a doktorandů na vysokých školách. My jsme se konkrétně zaměřili na stipendia pro doktorandy. Zpovídáme dva hosty a snažíme se s nimi vysvětlit, co vše Ph.D. studium přináší a proč jsou peníze potřeba. Plánujeme zvát další hosty, významná jména ve vědecké sféře. To bude trochu těžší, ale doufám, že nakonec pozvání přijmou. Ráda bych se jich zeptala, co je trápilo během vysokoškolského života. Nevěřím, že se jim vše jen dařilo. Taky určitě zažili pády, které je nakonec posílily.

Pojďme k Vašemu výzkumu. Jste Ph.D. studentkou oboru Pokročilé nanotechnologie na CEITEC VUT a zároveň pracujete na Mendelově univerzitě v laboratoři nanomedicíny. Čemu se teď věnujete?

V laboratoři se zaměřuji na výrobu lipidových (tukových) nanočástic, tzv. lipozomů. Představte si to jako kulatou dvouvrstvou klec, která se dá otevřít, zavřít a slouží jako nosič léčiv. Ve výzkumu si pohrávám s parametry nanočástic – aby je lidské tělo přijalo. Vyvinula jsem tzv. teranostické nanočástice. Ty nejenže léčí, ale také jsou detekovatelné pomocí magnetické rezonance. Což je celkem průlomové, protože díky tomu vidíme, jak se v těle pohybují. Zkouším do té „klece“ zavřít cytostatika na léčbu nádorů. Soustředíme se teď na rakovinu prsu a mozku.

K čemu je výhodné znát trasu nanočástic v těle?

Vidíme, kde působí. A taky kvůli důvěře tohoto typu léčby. Vzpomeňte si na pandemii covidu a vakcíny. Vznikaly obavy, protože nikdo nevěděl, kam nanočástice přesně putují a kde působí. Tomu se chceme vyhnout. Přesně víme, kde se nejvíc akumulují – v játrech, slezině, ale i v nádoru. Říká se tomu EPR efekt – rakovina narušuje žíly a cévy, aby přijala co nejvíc živin, čímž ale „nevědomky“ přijímá i nanočástice. Naštěstí to neumí rozpoznat. Takto tedy teď léčíme nádor prsu.

Jak to zkoušíte a s jakými výsledky?

Teď už to zkoušíme na myších. Máme myši s nádorem a sledujeme pomocí magnetické rezonance „osud“ nanočástice. Jsem velmi ráda, a možná proto jsem do té vědy opravdu zapálená, protože vidím až neskutečně rychle pokrok. Už ve druhém ročníku jsem mohla posunout svůj výzkum do fáze: myši. Aktuálně jsme tedy vytvořili v těle myši nádor prsu a sledujeme, jak se díky léčbě nanočásticemi zmenšuje. Akorát jsme tedy zvolili velmi agresivní nádor, který ani klasická silná chemoterapeutika neumí vyléčit. Musím tam zkusit „zavřít“ silnější léčiva.

Znamenalo by to, že by pacienti, konkrétně tady pacientky, nemusely na operaci?

To je cílem. Proto jsem si i zvolila rakovinu prsu, protože ženy pochopitelně o to víc trpí, když se jim musí odstranit prso. Kromě toho, že bojují s rakovinou, ještě zápasí s estetikou, sexualitou, obecně ženskostí a vnímání sebe sama. A takto bychom ji mohli léčit, aniž by musela na operaci. Navíc bychom díky magnetické rezonanci věděli, kde nanočástice jsou, jestli jich musíme aplikovat víc, nebo stačí. To je totiž taky častý problém, že se pacient při léčbě vlastně „předávkuje“ a ztratí přirozenou imunitu – vypadají mu vlasy a je na kapačkách. Když je totiž v těle velká koncentrace nanočástic, pak vstupují i do zdravých buněk a likvidují je. Toto vše chceme naším způsobem zefektivnit, a snížit tak vedlejší účinky.

Takže by člověk nic nepoznal? Žádnou změnu nebo signál, že probíhá léčba?

No, co se týká myší, tak neztrácejí ani váhu, což znamená, že jim imunitní systém nijak neslábne. Takže kdyby to takhle fungovalo i u lidí, tak by to byla vcelku jednoduchá léčba.

Jaký bude další krok? Pilotní projekt s lidskými nádory?

Myslím, že v Česku to nepůjde. Je smutné, že strašně málo spolupracujeme s nemocnicemi. V zahraničí tohle funguje líp. U nás se většinou udělá patent, který se prodá. Mám kvůli tomu ambici, že bych šla po Ph.D. do zahraničí, kde bych to mohla vyzkoušet.

V čem je Vaše práce jiná oproti konkurenčním výzkumům léčby nádorů pomocí lipidových nanočástic?

Konkurence je velká. Můj přínos spočívá ve dvou inovacích. Tu první jsem už zmínila, tedy viditelnost nanočástic na magnetické rezonanci, díky čemuž docílíme léčby „na míru“. Druhá tkví ve stabilitě, což je taky velmi důležité. Moje nanočástice vydrží převoz mezi farmaceutickou společností a nemocnicí i za pokojové teploty a nerozpadnou se.

Chystáte se s výzkumem na nějaké konference?

Ano, ráda bych přednesla výsledky své práce na říjnové konferenci CLINAM ve švýcarské Basileji. Letos bude mezi řečníky velké jméno – Pieter Cullis, který má obrovskou šanci vyhrát Nobelovu cenu. Chtěla jsem k němu na stáž, ale bohužel je z Kanady, a na to se Fulbrightovo stipendium, o které se chci ucházet, nevztahuje. I tak bych byla moc ráda, kdybych měla možnost si s ním na konferenci alespoň promluvit. Moc se tam těším!

Jakou vlastnost by měly Vaše nanočástice ideálně ještě mít?

Jsem v kontaktu s jedním americkým vědcem, který má zájem o to, abych u něj byla na stáži. Pokud by to vyšlo, tím myslím, pokud bych získala Fulbrightovo stipendium, pak by moje lipozómy byly i chytré. Byly by to roboti, kteří by se v těle sami pohybovali. To je takový můj svatý grál.

Autor: Kristýna Filová, CEITEC VUT

Témata

Související články:
Poškozenou chrupavku nahradí implantát z 3D tiskárny, tvrdí Vojtová
Lidé si často myslí, že jsme šílení vědci ze sci-fi filmů, říká světový odborník na nanotechnologie
Grafen - mladý a nedočkavý favorit
Výzkumníci z FSI VUT dokážou spočítat riziko roztržení aorty. Podílejí se také na vývoji implantátů na míru
Studenti v matematice nejsou zvyklí klást otázky. Badatelsky orientovaná výuka to chce změnit