Já asi nemůžu říct, že jsem stavař. Vystudoval jsem sice stavařinu na VUT, na studia vzpomínám rád, praxi mám ale jen z brigád. Jsem z věřící rodiny a můj prastrýc byl farář v Křižanově, takže pro mě kněžství nebylo nic vzdáleného ani neznámého. Během studia na VUT jsem si uvědomil, že jako stavař bych stavěl budovy, které stejně jednou spadnou. Vnímal jsem to jako takovou dočasnou věc. Povolání, které člověk v životě stejně třeba změní. A vzpomněl jsem si na úryvek z Bible, kde Ježíš říká svým učedníkům: „v domě mého otce je mnoho příbytků“. Tak jsem si řekl, že než budovat něco dočasného na zemi je možná důležitější přivádět lidi do příbytků, které už tam jsou a které nespadnou. Proto jsem po dokončení VUT šel studovat do Olomouce teologii.

Jako farář mám na starosti celou faru, takže stavařinu využiji při správě budov. A šestým rokem jezdím do Tanzanie do vesnice Mpanga. Tam určitě zužitkovávám spíše své stavařské vzdělání než farářské. Pomáhám tam s projektováním i se samotnou stavbou. Většinou nás jede víc, z VUT tam s námi byl i absolvent strojařské fakulty Josef Šikula nebo stavař Josef Kánský. Někdy s námi jezdí i různí šikovní domácí kutilové. Prostě kdo chce pomoci, tak jede. Poslední dva roky se soustředíme hlavně na zajištění pitné vody a výstavbu školy ve farnosti.

Studoval jsem teologii dva roky v Římě a tehdy tam byla také skupina tanzanských studentů. S jedním z nich jsme se spřátelili a při loučení jsme si řekli, že se jednou navštívíme. Když jsme pak v roce 2011 jeli s kamarádem Vladimírem Záleským na Kilimandžáro, zastavili jsme se za ním. Jmenuje se Norbert Kinolo Kalimangasi a působí jako katolický kněz v tanzanské vesnici Mpanga, kterou založili ve třicátých letech minulého století italští a švýcarští misionáři. A ten pobyt v jeho farnosti nás nadchnul víc než celý výstup na Kilimandžáro. Nadšení a bezprostřednost tamních lidí, navíc to prostředí a krásná krajina. Řekli jsme si, že bychom jim mohli začít pomáhat. Pokud si dobře vzpomínám, jezdíme tam od té doby každoročně, vždy v lednu nebo v únoru na dva až tři týdny.

Oni tam mají vícero problémů. Mnoho nemocí je zapříčiněno tím, že nemají pitnou vodu. Berou si vodu z řeky nebo z různých nevyhovujících studní. Jeden rok jsme tam proto instalovali solární čerpadla, která čerpají vodu nahoru na kopec a lidé z vesnice si tam pro ni mohou chodit. Letos jsme tam vybudovali nádrž o objemu dvaceti kubíků a instalovali čisticí filtry. Spolupracujeme na tom s Vojtěchem Kundrátem z chemické fakulty VUT, který jel do Mpangy s námi, aby otestoval svoji filtrační membránu. Navrhl jednoduchý filtr, který je tvořený čtvercem s otvory v rozích. Pověsí se na hák, a když jím proteče voda, tak je bakteriologicky nezávadná. Cílem bylo, aby lidé mohli filtr používat i u sebe doma. Na filtračním systému Vojta dál pracuje – zjistil, co je špatně, a na základě toho teď vyvinul filtrační membránu druhé generace, která by měla vodu čistit ještě lépe. A tu teď budeme zase v Tanzanii zkoušet.

Postavili jsme tam dvě střechy, teď pracujeme na výstavbě střední školy, aby děti měly kam chodit po dokončení základní školy. Před lety jsme jim tam poslali také tři traktory. Bylo to po naší první návštěvě. Ptali jsme se Norberta, jak konkrétně jim můžeme pomoct. Nevěděli jsme, co by potřebovali. Lidé tam jsou hodně závislí na zemědělství, takže jsme se shodli na tom, že by přišly vhod nějaké stroje. Norbert se po třech měsících ozval, že by se jim hodil traktor. Jeho farnost má ve správě pole, takže by jej mohli obdělávat a vypěstovat jídlo pro děti, které chodí do školy. Tak jsme u nás udělali sbírky a pořídili jsme tři starší traktory a poslali je lodí z Hamburku do Tanzanie.

Dostali jsme tehdy také nabídku od ŽĎASu, že pro nás ulijí kostelní zvon. Norbert to přivítal, ale upozornil, že nemá věž. Tak jsme mu poslali plány a pak postavili věž, na kterou by se zvon mohl pověsit. Zvon jsme přibalili do kontejneru k těm traktorům. Jednou jsme tam přivezli i šicí stroje, které nám darovala jedna paní. Vojta předvedl tamním ženám prototyp tašky a batůžku, aby to zkusily ušít z místních látek. Teď to prodává na e-shopu Morogoro. Lidé si mohou koupit tašku ušitou přímo v Tanzanii. A ty ženy jsou velmi hrdé na to, že se jejich výrobek prodává v Evropě.

Lidé v té vesnici, kam jezdíme, netrpí hladem. Je tam úrodná zem, zeleno a dobře se střídá období dešťů a sucha. Pokud nedojde k výkyvu počasí, dokážou si jídlo vypěstovat a jezdí ho prodávat na trh. Poskytují si i různé služby, někdo se třeba nabídne, že zajde k řece a donese vodu a ostatní mu za to zaplatí. Nebo někdo má elektrocentrálu a za poplatek nabíjí telefony. Viděli jsme tam třeba krejčího, který měl šlapací stroj umístěný téměř na ulici a šil lidem na míru oblečení. Dva muži z naší výpravy za ním pak šli a nechali si ušít košili. Tak podpořili místního řemeslníka, a ještě si přivezli suvenýr. Na venkově je velká nezaměstnanost, takže si každý vydělává, jak může. Tamní obyvatele ale dost trápí i špatná doprava. Do hlavního města vede jen polní cesta a nejbližší nemocnice je 170 kilometrů vzdálená. A pak jsou tu různá přírodní nebezpečí…

Jednou nás varovali, ať si dáme velký pozor na krokodýly. Ten rok totiž sežrali v Mpanze pět lidí. Bylo proto nebezpečné chodit k řece, kam si ale většina z nich musí pro vodu. Napíchali tam proto okolo břehu bambusové tyče, aby proti krokodýlům postavili ohradu. Nebezpečí je všude. Stačí i to, že zaprší a silnice se rozbahní. Zapadli jsme kvůli tomu s náklaďákem, nemohli pokračovat dál a dlouho jsme se nemohli vyhrabat. Naši kamarádi se zase v Tanzanii vybourali s autobusem, a než to stihli logisticky vyřešit, místní jim skoro všechno rozkradli. Nebezpečná je i malárie, naštěstí se dá dobře a rychle vyléčit, pokud si člověk vezme včas léky. Také jsem ji dostal, ale během dvou tří dnů jsem byl v pořádku. Je to jako chřipka. Preventivně se sice dají užívat antimalarika, ale ty brát nechceme, protože člověka dost oblbují. Přes to všechno, co jsem vyjmenoval, se tam ale já osobně cítím bezpečně.

Když jsme tam byli poprvé, tak některé děti nikdy předtím neviděly bělocha. Bylo to pro ně trochu zjevení, ale už si zvykly. Je to takový střet dvou kultur. Přivezl jsem si odtamtud sošku Ježíše, který má černošské rysy. Místní si křesťanství trochu přetváří do své kultury. Jejich zpěvy mají africké rytmy a při mši v kostele používají bubny. Když jsem na mši byl poprvé a slyšel jsem ty africké bubny, byl jsem hodně překvapený. Ale jinak jsou křesťané po celém světě vesměs stejní. To je na tom úžasné. I když se hudba lehce liší, katolická mše svatá je po celém světě stejná. Líbilo se mi, že když šel sedlák sít na pole, tak si s sebou do kostela přinesl osivo. A kaplan mu požehnal, aby se vydařila úroda. A když mše skončila, sedlák to vzal a šel s tím na pole. Já ale bohužel nemám tolik času se s místními lidmi družit. Poněvadž máme hodně práce, nejlépe se znám s těmi, se kterými pracuji. Vždy opráším svoje základy svahilštiny. Lidé jsou tam hodně vděční. Vidí, že naše návštěva je k něčemu a že je to dobrá věc.

Každý, kdo tam jede, si to platí sám. Je to na dobrovolnické bázi. Někdy nám pomůže i nějaká firma nebo dárci z různých farností. Věřící z řečkovické farnosti to podporují také a rádi. Vidí, že se v Mpanze děje něco prospěšného. Znají i Norberta, který přijel do Brna na návštěvu. Jinak si to ale každý z nás sponzoruje sám. Je nutné zaplatit si letenku, to je asi patnáct tisíc korun, a vozíme si i svoje nářadí. Jedeme tam jako normální turisti, akorát vedle oblečení máme v kufru i nářadí. Před rokem jsme ale založili spolek Ifakara, který všechny naše aktivity zastřešuje. Je tam číslo účtu, takže lidé mohou přispívat i tímto způsobem. A přímo místní obyvatele lze podpořit třeba zakoupením tašky nebo batůžku z Morogoro.

Vypadá to, že ano. Já vždycky doufám, že až si to tam odpracujeme, tak si třeba tu zemi trochu víc procestujeme. Ale zatím jsme se k tomu nedostali. Norbert říkal, že by letos chtěl udělat další střechu. Tak to cestování asi zase nevyjde…


(mar)