Judita Levitnerová: Jednou po nás zbude spousta důmyslných systémů, jak recyklovat

Absolventka a v současné době i doktorandka Fakulty výtvarných umění Judita Levitnerová se ve své tvorbě propracovala přes klasickou malbu a multimédia až ke specifické podobě art protis – textilnímu obrazu vytvořenému pomocí pájky z převážně syntetických materiálů. S kutilstvím a ručními pracemi typickými pro bývalý režim ji spojuje zájem o hledání nezvyklých technik zpracování materiálu.

Vaše tvorba je spojována s pojmem udržitelnost. Proč vlastně?

Asi že spadá do té škatulky díky materiálu, který beru většinou ze second handů, nebo proto, že textil má status, že se s ním má nakládat udržitelně. Ale jak s ním víc a víc pracuji, tak si zároveň pořád víc uvědomuji, že když používám látky ze sekáče, není to bůhvíjaká udržitelnost. Navíc pracuji se syntetickým materiálem, protože se snažím využít hlavně to, čeho máme kolem sebe nejvíc. Sama jsem si to určila, ale protože se obklopuji hlavně syntetikou, řekla jsem si, že musím současně sledovat, nakolik mi chybí přírodní materiály. Mohla bych to změnit, ale v textilním průmyslu se na výrobu přírodních materiálů spotřebuje hodně vody, takže to není zas taková výhra. Baví mě, jak při práci na mých textilních obrazech fungují jisté asociace – člověk si se syntetickým materiálem automaticky spojuje, že je to něco horšího, i když na dotek jsou ty materiály příjemné.

Důvodem byl asi nedostatek peněz. Přišlo mi zbytečné kupovat drahé malířské plátno, abych ho přetřela barvou, tak jsem to redukovala a redukovala, až jsem dospěla jen k látce. Původně jsem malířka, studovala jsem klasickou malbu na Ostravské univerzitě. Na magisterské studium jsem šla na FaVU, kde jsem sice pokračovala zase malbou, ale po čase jsem přestoupila na intermédia, kde jsem diplomovala. Když jsem dělala diplomku, byl právě covid, ale mohli jsme individuálně chodit do ateliérů a já jsem se od intermediálního přístupu zase vrátila k obrazu, který mi byl vlastní – k osamělému tvoření a závěsnému obrazu. A protože mi dva roky na FaVU přišly dost krátké, prodloužila jsem si studium o Erasmus v Rize, kam jsem se přihlásila na textilní obor. To byl ten okamžik, kdy jsem se rozhodla, že se chci textilu víc věnovat, i když v Rize bylo studium zaměřené hodně na ruční řemeslo. Spolužačky třeba ručně pletly rukavice, ale já jsem věděla, že tohle dělat nebudu – byla jsem tam trochu za mimozemšťana. Měli tam ale dobře vybavenou knihovnu, hodně věcí jsem si dostudovala a trochu jsem si ujasňovala, jakým směrem dál půjdu.

V jednom podcastu jsem slyšela, že jste si v rižských second handech pro sebe udělala takovou performance…

Obcházela jsem místní sekáče, převlékala jsem se do jejich oblečení, a tak jsem přeskupovala sortiment po celém městě. Mám pocit, že takové second handy vlastně jsou, že je to cyklus recyklace, která nikam nevede. Myslím, že jednou po nás zbude spousta důmyslných systémů, jak recyklovat, ale nevím, jestli se tím výroba zastaví.

Je vám blízké kutilství, kterým se dříve nahrazoval nedostatek ve výrobě?

Na kutilství je zajímavé, že na jednu stranu vzniká z nějaké nutnosti, jako kompenzace nedostatku finančního a materiálního, a na druhou stranu to může být činnost úplně neužitečná, což je vlastně skvělé. Hodně se mi to spojuje se začátky na škole, kdy člověk nemá peníze a musí hledat nejlevnější řešení, ale přitom se vám to může v mysli tak zakořenit, že už si nedovedete představit jinou cestu, i když pak už ty možnosti máte. Z kutilství čerpám, snažím se hledat techniky, jak s materiálem pracovat. Docela často využívám i skládku za budovou, kde mám ateliér, a nacházím tam nejrůznější materiál.

Už studium malby v Ostravě bylo pro mě hodně materiální, už tehdy jsem chtěla ohledávat toto médium a rozšířit malbu v tomto smyslu. Pak jsem začala šít, ale šití mě zajímalo spíš technicky, do určité míry mě přitahovalo i řemeslo, ale neměla jsem potřebu vracet se ke klasickým technikám. I když pracuji s textilem, takzvané ruční práce neovládám a ani mě nezajímají, protože mám pocit, že jsou někde zapsané, takže není nutné se tím v umění zabývat. Snažím se navazovat spíš na nějakou volnost a víc mě zajímá, jak se pracuje se současným materiálem, který už není tak jednoduše zpracovatelný a chová se trochu jinak.

Takže jste sáhla po syntetice a vynalezla techniku pájení.

Ono to zase odkazuje do oblasti hobby, které bylo oblíbené za normalizace. Pájení do dřeva bylo spíš mužská záležitost, a já ho používám na textil, což bylo spojováno spíš s ženskostí. Přitom to ale hodně smrdí, musím používat respirátor, takže je to úplný opak toho, jak se dřív s textilem pracovalo doma. Zkoušela jsem to i v laboratoři na liberecké textilní škole, kde jsem si vyrobila tapiserii horkým lisováním, ale je to dost náročné na spotřebu energie, takže v průmyslu by to nemohlo fungovat. Ale mě na tom zajímá hlavně, jak se dá s materiálem pracovat. Celé to začalo směřovat k tomu, co mě v současnosti hodně baví, a to je technika art protis.

Art protis je vlastně netkaná tapiserie, kterou v 60. letech ve velkém vyráběla brněnská Vlněna.

Na své textilní obrazy používám většinou flís, což má pro mě symbolicky ten smysl, že je to náhražka ovčí vlny. Art protis je spojovaný se socialistickým režimem, takže zájem o něj začal po revoluci upadat, což je velká škoda. Nikde to není moc zaznamenané a myslím, že právě tohle by mělo smysl rehabilitovat. Teď se tomu věnujeme se studentkami a studenty na FaVU, kteří budou dělat na klauzury tapiserie na starém stroji na uměleckoprůmyslové škole textilní na Francouzské. Tam je patrně i poslední člověk, který ho ještě umí ovládat, takže se to snažíme využít.

Teď používám techniku, kdy jako podklad je přírodní látka, která se většinou jen opálí, nebo připálí, a do ní se pájí jako do dřeva – látka se roztaví a do ní se lepí syntetika. Pracuji s odstřižky z textilní dílny, kde jsem pracovala a ty zbytky jsem si mohla odnést. Většinou pracuji už s tvarem odstřižků, kdy mám představu, jak bude obraz ve výsledku vypadat, je to taková mozaika. Když člověk něco zkazí u malby, jednoduše to přetře, jsou tam nějaké kroky tam a zpátky, ale tady to úplně nejde. Zpočátku jsem to chtěla mít čisté, ale postupně jsem musela přistoupit na to, že to musí být trošku špinavé, a ta specifika přijmout. Nesrovnávat to pořád s malbou, to je v tom procesu asi taky důležité, i když je rovněž založený na principu vrstvení. Pracuji úplně obyčejnou pájkou, kterou v látce vytvářím drážky připomínající stehy. Tím to dost připomíná právě art protis, kde jsou opravdu stehy, které to drží pohromadě, to mě vlastně k té technice přivedlo.

Jakou budoucnost si pro své obrazy představujete?

Teď se věnuji hlavně větším formátům i z toho důvodu, že v budoucnu bych byla ráda, kdyby si našly místo ve veřejném prostoru. Letos jsem měla výstavu v kavárně kina Art, a tam se potvrdilo, že se textilní obrazy do veřejného prostoru dobře hodí, to pro mě byla ideální prezentace. Nakonec se ještě prodlužovala a hodně lidí chtělo, aby tam ty věci zůstaly natrvalo. Byla bych moc ráda, kdyby to tak někdy dopadlo.

V současné době jste doktorandka na FaVU. To asi k uživení úplně nestačí…

Je to možnost, jak můžu realizovat své projekty, ta podpora je skvělá, těžko bych ji jinde sháněla, i prostředí, kdy si vzájemně pomáháme. Kromě toho pracuji v galerii v Blansku, což mě udržuje v uměleckém provozu. Dělám tam produkci, PR, někdy kurátorku výstav, je to dobrý pohled z druhé strany. Ale co by mohlo zlepšit materiální pozici umělců a kulturních pracovníků, by bylo uzákonění „statusu umělce“, který by nám zajistil stabilnější podmínky. To už ale není záležitost vysokých škol jako spíš vlády, i když zrovna na FaVU je to teď velké téma.

Článek, který vyšel v Událostech VUT (strany 22–23: Jednou po nás zbude spousta důmyslných systémů, jak recyklovat), publikujeme těsně poté, co se Judita Levitnerová stala laureátkou Ceny Jindřicha Chalupeckého 2024

Vstoupit do fotogalerie

Témata