Lidé

25. října 2020

Rafan Luděk Rathouský: Roky jsme nepoužívali text, na výstavy jsme zvali lidi telefonem

Aktuální složení umělecké skupiny Rafani. Luděk Rathouský zcela vpravo | Autor: archiv Luďka Rathouského
Jedna z nejznámějších uměleckých skupin současnosti – Rafani – letos slaví 20. výročí existence. Jejich dvě dekády vývoje nyní volně mapuje cyklus výstav v Moravské galerii v Brně, který autoři po vzoru Netflixu pojali jako minisérii šesti samostatných výstavních projektů. Jeden ze zakladatelů této společensky angažované umělecké skupiny, Luděk Rathouský, působí na Fakultě výtvarných umění VUT, kde vede Ateliér malířství 2. V rozhovoru zavzpomínal, jaké je to stát proti rozvášněnému davu, nebo jak se dá fungovat roky bez textu.

Nejdřív se musím zeptat, kudy vedla vaše cesta na VUT, když jste absolventem AVU?
Původně jsem pracoval jako externí asistent na UMPRUM v Praze, kde jsem si osvojil nějaké dovednosti a pedagogické schopnosti. Pak jsem vyslyšel výzvu z vedení FaVU. Konkurz jsem vyhrál, takže už devátým rokem jsem vedoucím Ateliéru malířství 2.

Luděk Rathouský, vedoucí Ateliéru malířství 2 | Autor: archiv Luďka Rathouského
V čem se vaše pojetí ateliéru liší od těch ostatních?
Na FaVU máme tři ateliéry malby, přičemž všechny hájí podobnou pozici současného umění. Přesto jsou ty přístupy trošku odlišné, například co se týče techniky malby a malířského jazyka. Moje pojetí malby je poněkud volnější. Většina lidí si pod pojmem umění představí primárně sochu nebo obraz. S touto iluzí se často hlásí i do našeho ateliéru. U mě ale zjistí, že je fajn si osvojit i jiná média, ze kterých se dá skládat vyjadřovací jazyk. Proto se v Ateliéru malířství 2 kumulují studenti, kteří mají určité přesahy a konceptuální myšlení. Jde o ateliér, který je primárně otevřenější vůči různým formám umění, přestože základní složkou je pořád předpoklad 2D obrazu.

Setkávají se vaši studenti i s přesahem do angažovaného umění, které bývá spojováno s uměleckou skupinou Rafani? Otvíráte při výuce společenské či politické otázky?
Ateliér vedu tím způsobem, že se snažím v nich nastartovat kritické myšlení. Každý člověk by si během studia měl vytyčit nějakou ideovou cestu, svá osobní témata. S politikou jsem velmi opatrný, protože ji vnímám jako velmi osobní věc. Rozhodně nejsem zastánce angažovaných buněk. Ono totiž není těžké si z pozice vedoucího pedagoga studenty ochočit a vytvořit si z nich jakoby svou crew. Tomu se od začátku bráním. To, že se sám chovám podle nějakých norem, nemusí studenti akceptovat, protože jsou to dospělí lidé zodpovědní za své vlastní životy. Tudíž i když jsem v rámci skupiny Rafani považovaný za „angažovaného“ umělce, tak studenty v tom sice podporuji, ale rozhodně neindoktrinuji.

Vy sám jste členem Rafanů celých 20 let, které nyní mapuje retrospektivou Moravská galerie v Brně. V rámci první výstavy Zdroj, která odstartovala celý seriál, jste dokonce proměnili dětskou hernu v Pražákově paláci. Co jste s ní udělali?
Ono o retrospektivu moc nejde, i když první epizoda Zdroj pracuje s historií skupiny a ukazuje zjednodušeně šířku záběru témat a postojů. Samotné pojetí výstavy vychází z možností Moravské galerie. Co nešlo udělat v prostoru, to jsme udělali v čase, tudíž si to můžete představit jako šestisálovou výstavu rozloženou v čase. Co se týká herny, vyšli jsme z toho, co děti nejvíc baví: skákací hrady. Použili jsme něco, co je láká. Náš skákací hrad nese určitá subversivní témata. Jde o temný lesklý pokřivený objekt nazvaný Caligari, který evokuje třeba fetišismus. Uvnitř jsou pak jednoduše srozumitelné obrázky spojené se současnými tématy společnosti: vyloučené lokality, environmentální problémy, přijímání uprchlíků apod. Chceme, aby s tím děti byly konfrontovány a prostřednictvím dětí i jejich rodiče. Herna v galerii není odkladiště dětí.
Dětský skákací hrad upravený v rámci výstavního cyklu Rafani | Autor: archiv Luďka Rathouského

Rafani se často věnovali problémům společnosti, pracovali s tématem odsunu Němců, vyrovnání se s totalitní minulostí apod. Co považujete za aktuální problémy české společnosti?
Nechtěl bych otvírat reálnou politiku. I naše skupina posléze pochopila, jakým způsobem funguje mediální či angažované umění, od kterého se snažíme co nejvíce odpojit, protože angažované umění nutně musí užívat jednoduchého, reklamního jazyka, protože danou problematiku potřebujete nějak srozumitelně a úderně zviditelnit. Nechceme explicitně řešit politická témata, spíš nás láká hledat podstatu těch či oněch událostí. Nechceme se vztahovat ke konkrétním politickým kauzám. Před 10 lety hýbal politikou třeba Paroubek. Kdo to dneska je? Když se umění spojí s nějakou supernovou politiky, postrádá smysl. Paroubkové přichází a odchází, ale určité nastavení společnosti zůstává. Proto nás zajímá spíš to. Rádi manipulujeme tak, aby se divák sám v sobě musel rozhodnout, jakou pozici ve společnosti zastává. To je vlastně i princip druhé připravované epizody pro Moravskou galerii s názvem Hranice.

Sám jste umělec, ale jméno Rafani je na umělecké scéně velmi známé. Preferujete individualismus, nebo kolektivismus?
Na to bych mohl odpovědět jednoduše naší Rafanskou frází: „Naše spojení je vyšší formou individuality.“ Všichni členové Rafanů mají vlastní umělecké aktivity, ale ta „nadstavba“ je důležitější, protože jste někomu prospěšná, zatímco v ateliéru je člověk většinou sám se sebou. Já vlastně jedním odpočívám od druhého. Pro mě jsou to spojité nádoby.
Vstoupit do fotogalerie
V minulosti vzniklo desatero Rafanů, kde se mj. píše, že nepřestáváte být členem Rafanů ani v soukromí a vždy musíte jednat se zřetelem ke skupině. Držíte se pořád tohoto desatera?
Musím se přiznat, že jsem ho už dlouho nečetl. Je nutné si uvědomit kontext, ve kterém jsme pracovali s takovým jazykem. Na počátku století byla většina mladých umělců na akademii paradoxně naladěna pravicově. V té době použít slovo kolektiv/kolektivní evokovalo něco hrozně pionýrského, bylo to provokativní. Dnes už je to opět zcela normální termín. No a to desatero mělo znít totalitárně, vycházet z demokratických principů, ale užívat ultimátních termínů. S touto ambivalencí jsme pracovali, když jsme to desatero, ale i jiné texty, akce nebo metafory, tvořili. To pak vyústilo v různé umělecké počiny, kdy jsme např. vstoupili na rok do komunistické strany, zároveň se holili a oblékali jako skinheads, nebo když jsme na Václavském náměstí v Praze spálili šedou českou vlajku.
Chci říct, že i jazyk, který ve skupině používáme, se proměňuje. Po sedmi letech jsme si uvědomili, že vrcholem konceptuálního přístupu je psaný text, ale že obraz je univerzálnější, přesnější a silnější. Takže jsme se rozhodli zbavit textu. Několik let jsme ho vůbec nepoužívali. Zrušili jsme web, zrušili sdružení umělecká skupina Rafani, výstavy byly zcela bez textu, lidi jsme na ně zvali osobně nebo telefonicky. Díky tomu jsme začali měnit vyjadřovací jazyk. Dělali a zaznamenávali jsme pravidelné miniperformance. Myslím, že za těch několik let se nám podařilo překonat magnetismus textu. Dnes už text zase používáme, ale jen velmi jemně.

Kdybyste měl zmínit jednu akci, ke které máte speciální citovou vazbu, která by to byla?
Jedna zajímavá zkušenost, kterou asi nemá každý, byla za situace, kdy jsme ve třech lidech museli čelit rozvášněnému davu. Bylo to při realizaci efemérní skulptury s názvem Demonstrace veřejného prostoru. Na Václavském náměstí pod koněm jsme se snažili po dobu jednoho roku zabrat tento prostor prostřednictvím hlášené demonstrace. Jednoho dne se na to místo ale přesunula jiná nahlášená demonstrace. Náhodu jsme se to dozvěděli a museli jsme jít hájit své právo na demonstraci ničeho. Dav je mnohohlavá saň, která může kdykoliv kousnout nebo udeřit. Ten strach byl zajímavý, stejně jako ta nutnost ustát to a jen argumentovat a vysvětlovat, že zde pouze hájíme své právo na nic. Možná to nebyla nejvýznamnější akce Rafanů, ale byla to opravdu zajímavá zkušenost.

(rdk)

Happening Skoulet to (2018), akce v rámci festivalu Sochy v ulicích | Autor: archiv Luďka Rathouského

Témata

Související články:
Je to dobrý pocit, sednout si na vlastní lavičku, říká autor šlapanického mobiliáře
Na rodinu Bauerů i architekta Loose rodné Brno zapomnělo. Snažili jsme se je vrátit domů, říká Kořínková z FAVU
Ladislav Zikmund-Lender: Umění je vždycky politické, ať už se nám to líbí, nebo ne. A je tím političtější, čím hlasitěji o sobě prohlašuje, že není
Stojíme u zrodu stejně revoluční novinky, jako byl objev fotografie, říká Michal Gabriel o digitálním sochařství
Vetřelci a volavky získali další cenu. Tentokrát na knižním veletrhu v Lipsku