Od chvíle, co mi moji rodiče přestali utírat zadek uplynula už hezká řádka let a zhruba v té době se začala formovat má dobrodružná povaha. Taťkova knihovna představovala desítky mrazivých dobrodružství od všech těch Messnerů, Habelerů, Kukuczků a Simpsonů (Joe-ů, nikoliv Homerů :) I přes to, že jsem ještě neuměl číst, fascinovaly mě černobílé fotografie nepochopitelně obrovských kopců a sníval jsem o tom, že někdy okusím alespoň zlomek z toho, co prožívají tihle páni horolezci. S postupem času jsem se pak čím dál více začal dostávat do hor a uvědomoval si, jak neskutečně statečné (a sebevražedné činy) mají tihle rytíři nebes na starosti a že raději zůstanu pevnýma nohama na zemi a stane se ze mě horský běžec.

Za letošní rok jsem si dal za cíl zdolat 26 ultramaratonů ve 26 státech na 6 světadílech. Kromě studia soudního inženýrství provozuji živnost horského průvodce, která mi v mém počínání výrazně nahrává do karet. Nicméně není jednoduché skloubit cestování, sport, (individuální) studium a osobní život tak, abyste se z toho všeho nezbláznili. Ono je sice hezký mít za tři měsíce procestovaných 14 zemí a přitom ještě studovat poslední ročník VŠ. Nicméně život je otázkou priorit a když svou tělesnou schránku dojíte 24/7, tak se to logicky někdy musí projevit. Tak například tento týden mi lékař předepsal má první antibiotika v životě. Akutní zánět dásní, způsobený velkým psychickým a fyzickým vypětím, má však své výhody – aspoň si můžu na chvíli odpočinout a podělit se s Vámi o své cestovatelské zážitky.

„PRÁSK!“ – nad hlavou mi právě proletěl blesk a skoro jsem si ohlušujícím rámusem nadělal na gatí. Nacházím se 500 m pod vrcholem nejvyššího kopce indonéského ostrova Bali – Mount Agungu, který se tyčí do výše 3 142 m. Netrvá dlouho a nalézám naštěstí improvizovaný úkryt v nepříliš velké jeskyni. Zatímco se klepu jako ratlík, celá země se otřásá pod dalším hromobitím a prudký déšť mi bubnuje na temeno hlavy. „To jsem si nevybral zrovna ideální den na 50kilometrovej lauf,“ procedím sarkasticky mezi zuby a vymýšlím způsob, jak se dostat z této nepříliš komfortní šlamastiky. Široko daleko ani živáčka a celý kopec připomíná měsíční krajinu. Jedná se totiž o stratovulkán, před kterým by se měl mít člověk na pozoru. V 70. letech zabila jeho erupce stovky místních obyvatel a přestože je aktuálně nečinný, jeho mohutná silueta budí respekt. Snažím se být sice za podobných situací maximálně obezřetný, nicméně už jsem si za ta léta vybudoval čuch na to, kdy se mi začíná něco vymykat z rukou. Ten moment nastává v okamžiku, kdy přívalový déšť začíná strhávat balvany o velikosti míče nacházející se stovky metrů nade mnou. Nemám rád ten pocit, kdy s člověkem hrají bowling a on má funkci kuželky... Naštěstí bouřka po pár minutách utichá a já promrzlý na kost cupitám zpět ke svému skútru. Nejhorší je smrt z vyděšení.

Jiné místo, odlišný čas. Je druhý den nového roku a v -20°C si cupitám ukrajinskou pustinou. Černočernou tmu krájí úzký kužel čelovky a s visáží totálního pošuka ukrajuji kilometr za kilometrem. První hodinu jde všechno podle plánu a cítím se ve skvělé formě. Problém přichází ve chvíli, kdy se snažím napít vody z camelbagu. Někde se stala chyba, protože sání nefunguje a je ucpané (pravděpodobně) ledem. Netuším, kde se tu vzal, protože celá hadička je zabalená do neoprenu a je jasné, že pětihodinový výběh bez tekutin nedám. Několik minut se marně snažím své občerstvení bezvýsledně zprovoznit. Nakonec svůj marný boj vzdávám a vracím se promrzlý zpět na ubytování… Jak se to říká? Už vím! Sportem k lékaři. V tomhle případě jsem si díky nedostatečné izolaci tekutin odvezl z krajiny Nikola Šuhaje loupežníka lehké omrzliny prstů na nohou a chřipku.

Z mého dosavadního počínání jsem si však neodvezl jen omrzliny na nohou, zánět dásní a vědomí, že paní štěstěně nejsem tak úplně u zadku. Existuje něco nepopsatelně krásného: spatřit australský prales probouzející se k životu. Opravdu se vyplatí vstát ve tři hodiny ráno jen proto, abyste mohli svými smysly naplno vnímat sluneční záři prosvětlující paprsek po paprsku lesní ekosystém. Koncem února jsem si také poprvé utrhl svůj vlastní pomeranč. Bylo to při tréninku nedaleko španělské Valencie a garantuji vám, že jsem z této „malichernosti“ žil ještě hodně dlouho. Jen si to představte. Jdete na osm hodin běhat a celou cestu nepotřebujete žádné zásoby, protože můžete baštit volně dostupné citrusy rostoucí podél cest. Paráda! V Maroku jsem si pro změnu uvědomil, že se zápalem v srdci můžete vyzrát i nad fyzikálními zákony. V podhůří Vysokého Atlasu jsem viděl desítky fotbalových hřišť, jejichž sklon připomínal sjezdovku. Nebo také rád vzpomínám na setkání v Thajsku, kdy mě v džungli napadli divocí psi a já jsem díky tomu poznal světového rekordmana v polovičním Ironmanu. Kamarádi se mě ptají, jestli mě baví řešit neustále nějaké problémy a riskovat své zdraví v místech, kam se každý normální jedinec nevydává běhat více než 42 km dlouhý běh. Ano, baví. Pokud chce člověk něčeho dosáhnout a vyhrát, musí podstoupit celou řadu porážek a je jen na vás, jak se s těmito nezdary popasujete.

Je to jednoduché: pokud uspějete, dost často ani nevíte, proč jste toho dosáhli. Když se vám něco nepovede, tak najednou máte šanci naučit se něčemu dalšímu a být další den lepší a lepší. Otázkou jen zůstává, jestli máte morálku na to, abyste zkoušeli věci stále dokola i v případě, když se vám nedaří. Jak prohlásil Ota Pavel – jen ten zápas je ztracen, který je ztracen v naší mysli. Vždy, když mi příroda vypráší kožich, snažím se najít útěchu v lidech. A právě v zemích třetího světa se může člověk inspirovat nejvíce. Průměrný plat je tu často dolar denně, a i přes to si tu na ulici hrají děti vysmáté jako lečo. Zeptal jsem se stánkaře s cukrovou třtinou, proč tady (na jednom z ostrůvků v JV Asii) nevidím pracovat větší procento lidí, když tu mají tak úrodnou půdu. „Víte, my nejsme jako vy – lidé ze západu. Nepotřebujeme auta, domy a peníze k tomu, abychom byli šťastni. My jsme spokojeni, když trávíme čas s rodinou a především se svými dětmi. Pracujeme jen tolik, abychom je uživili, ale jinak nechceme trávit v práci více času.“ Podobnou situaci jsem zažil na podzim v Nepálu, kde mě doma pohostil pastor Lila, kterého jsem náhodou potkal na ulici. Ubytoval mě společně s kamarády u sebe doma a ve stejně budově našlo útočiště 15 dětí. Tyto děti jsou sirotci a Lila je postupně jedno po druhém adoptoval. Živí je na vlastní náklady ze skromného pastorského platu a nepodporuje ho žádná dobročinná organizace. Kdo z nás by na něco podobného měl? Teprve v těchto končinách si člověk naplno uvědomuje, jak náročný život plný trvalé nespokojenosti, frustrace a kyselých obličejů tady u nás vedeme. A pak tady, v takové pr*eli světa, můžeme prožít nádhernej život obklopeni komunitou, ve které nám může být krásně, úchvatnou přírodou, kterou se nám stále nedaří zničit a láskou, kterou nosíme v sobě. Není to nádhera?

Vstoupit do fotogalerie