Brno je pěkný. To jo. VUT je fajn. To jo. Ale prostě… Proč se nesbalit a nevypadnout na rok pryč?

To jsem si řekl. Jasný, nejsem první, ani poslední. Našel jsem si možnosti Erasmu, pročetl podmínky, koukl na weby zahraničních univerzit atd. Pak jsem si ale uvědomil, že to tak nejspíš nechci. Odmalička jsem chtěl do USA. Státy mě fascinovaly. Jezdil jsem na English Campy a potkával tam Američany. Koukal na filmy a seriály. Četl knížky. Teď už si uvědomuju, že tady v Česku máme mnohý věci lepší (vzdělání, zdravotní systém, bezpečnost, svobodu), ale i přesto jsem se tam chtěl podívat.

Pozavíral jsem prohlížeč s Erasmem a začal hledat šanci, jak studovat v USA. Prošel jsem několik podezřelých, a pak i pár docela solidních stránek, až jsem stejně skončil na webu VUT. (I když to vypadá jako solidní copywriting, nic za to nedostávám… kdyby měl někdo zájem o podobný reklamní článek, ať mě kontaktuje na havlicek.vasik@gmail.com.) Přečetl jsem si podmínky a vrhl jsem se do boje!

V prvním kole jsme museli napsat motivační dopis a přiložit resumé (US verze CV, ale trochu osekaná o osobní informace, naopak píšete víc o tom, co jste dělali, nejen název pozice). Nebylo to tak easy, jak se může zdát, rozsah dvě strany a otázky na tělo. Po několika nocích a konzultacích s kamarády jsem měl konečně dopsáno a odesláno, dokonce mi ještě zbývaly dvě hodiny do deadlinu!!

Pak jsem se jednoho dne probudil a v mailu bylo oznámení, že mě vybrali mezi jedenáct šťastných, kteří postupují do dalšího kola. Tím byl pohovor. Američani vidí některý věci trochu jinak, a tak jsme pohovor neměli po Skypu, ani s někým, kdo tu bydlí, ale prostě přiletěla paní z univerzity, pobavila se s náma a zase odletěla se „rozmyslet“. Pohovor samotný byl překvapivě v pohodě. Když nám psali, že se nemáme bát, že jde o přátelské setkání, tak jsem si říkal: jasný, určitě to jen tak píšou. Když jsem pak seděl v hotelu Grand nad kávou, koukal se na fotky z Halloweenu a bavil se o House of Cards, tak mi došlo, že možná úplně tak nekecali. Dozvěděl jsem se mimo jiné to, že z jedenácti vyberou pět, kteří dostanou stipendium. To pokrývá veškeré náklady, takže vlastně rok zadarmo. Je to všechno možné díky nadaci pana Robitscheka, jehož rodina emigrovala kvůli druhé světové válce do USA, kde založil úspěšnou firmu a později i stipendijní fond. Za mě super nápad a díky!

Pak přišlo jedno z nejhorších čekání v životě. Horší je jenom v řadě na pizzu po laborkách z fyziky. Dny ubíhaly a já si říkal, že už určitě napsali těm, co vzali. No, nebylo to tak. NAPSALI MI A VZALI MĚ!!!!

Vím, že Vám to bylo od začátku článku jasný, ale prostě JOOOOOOOOO! Vzali mě, takže v srpnu balím kufry, abych následujících deset měsíců strávil v Lincolnu, hlavním městě Nebrasky, kde budu mezi kukuřicí pojídat burgery a koukat na Netflix. (Netflix and chill?) Nejedu ale sám, kromě mě stipendium získal i Honza z VŠE a Shoshana z Masaryčky.

Protože tenhle článek je na oficiálním webu, tak připomínám, že taky budu chodit do školy, dělat měření, počítat příklady a programovat skripty. Ale víte co... Kdyby měl někdo zájem rok „počítat příklady“ v USA, tak tady je odkaz. Určitě doporučuju to zkusit. Ale těch programů je víc. Takže: Proč si nezkusit studium jinde?