Už je to rok, co jsem v rámci doktorského studia absolvoval zahraniční stáž na Kyiv National Economic University. Na Ukrajině jsem do té doby nebyl a byla to výborná příležitost, jak navázat na již probíhající spolupráci v oblasti vědy a výzkumu mezi touto kyjevskou univerzitou a Fakultou podnikatelskou VUT v Brně, respektive Ústavem informatiky. Mé dočasné působení na tamním Ústavu počítačové matematiky a informační bezpečnosti velmi pomohlo se směřováním výzkumu, kterým se zabývám v rámci své disertační práci – ekonomika informační bezpečnosti, a to především analýzou investic do kybernetické a informační bezpečnosti firem. Tato nevšední zkušenost mi byla umožněna díky programu Erasmus a jsem velmi rád, že se mohu touto formou podělit o své zážitky.

Zdá se to tak dávno, když jsem začátkem ledna 2020 odlétal z vídeňského letiště. Koronavirus ještě nikoho neznepokojoval a já byl nadšen z dalšího zahraničního dobrodružství. Let byl krátký a já si během něj představoval všechny ty události, které mě v následujících třech měsících čekají. Po přistání na kyjevském letišti mě čekala paní Julia Gladka, místní lektorka matematiky. Jelikož sám učím matematiku náš rozhovor se hned začal ubírat tímto směrem. Během cesty z letiště jsem zjistil, že Julia učí zahraniční studenty a domluvili jsem se, že některé lekce bych mohl vést já. Měl jsem radost z možnosti vyzkoušet si výuku v angličtině a jak se později ukázalo, studenti byli velmi pozorní a můj výklad je zaujal.

Přejeli jsme ke studentským kolejím a Julia mi pomohla vyřešit ubytováni. Nějaké základy ukrajinštiny jsem si předem nastudoval, ale její pomoc vše usnadnila. Oficiálním jazykem je samozřejmě ukrajinština, ale v běžném životě se velmi často mluví rusky. Ubytování bylo skromné, ale naprosto dostačující, internet fungoval dobře, topení hřálo a ve sprše tekla teplá voda. Při pohledu z okna jsem viděl menší park, ve kterém byl na mohutném podstavci legendární tank T-34.

Třešničkou na dortu mého prvního dne bylo, když mě Julie vzala na jídlo do místní sítě jídelen Puzata Hata, která byla vzdálená jen kousek od mých kolejí. Po cestě mi ještě ukázal vstup na metro a vysvětlila, jak se dostanu na fakultu. Jídelna byla zaměřena na tradiční ukrajinskou kuchyni, jídlo bylo fantastické a samozřejmě nesměl chybět boršč! Doteď vzpomínám na tento nečekaně příjemný zážitek s místní kuchyní, který jsem si zde pravidelně dopřával.

Ústav, který jsem dočasně navštěvoval, se nachází v centru Kyjeva a dostat se k ní mi zabralo přibližně 30 minut. Cestu metrem jsem si vždy krátil čtením reklam a názvů ulic, abych si lépe zažil všudypřítomnou azbuku. Na Ústavu počítačové matematiky a informační bezpečnosti jsem nejvíce v kontaktu s její ředitelkou Iradou Dzhallovou. Irada zaměřila naši spolupráci především na oblast mého výzkumu, kde mi pomohla vyřešit některé výzkumné otázky.

Měl jsem zde možnost seznámit také se s tamním probíhajícím výzkumem na zabezpečení cloudových aplikací a vedl jsem vlastní semináře. Studentům jsem přestavil naši univerzitu a možnosti, jak by zde mohli studovat. Porovnávali jsme český a ukrajinský jazyk, v čem se naše kultura shoduje a jaké jsou naopak odlišnosti. Atmosféra byla velice uvolněná, a i já jsem se od studentů mnohému naučil.

Nejvíce mě překvapilo, když jsem ve třidě uviděl bustu našeho prvního prezidenta T. G. Masaryka a zeptal jsem se studentů, jestli ví, kdo to je. Jejich odpovědi mě mile překvapily, věděli o naší První republice a také, že její součástí byla Podkarpatská Rus (nynější součást Ukrajiny). Jeden student, který pocházel z této oblasti, jej dokonce hrdě považoval za prvního prezidenta jeho kraje.

Ve volném čase jsem nejraději objevoval krásy historické části Kyjeva. Okázalá architektura, na kterou jsem doposud nebyl zvyklý mě okouzlila. Veliká dlážděná náměstí a zlatavé kopule místních klášterů dodávaly ve slunečných zimních dnech celému městu jedinečnou atmosféru. Stačilo, ale pojít dále od centra a ukázala se i druhá stránka této metropole, nedostavené chátrající obří projekty, které ztroskotaly na korupci a tunelování firem. Často projíždějící vojenská auta a vojáci v ulicích připomínali, že tato země je ve válce.

Jak čas plynul, stále více se v médiích objevovaly informace o nějakém viru COVOD-19. Ze začátku jsem tomu nevěnoval velikou pozornost, prostě jsem si řekl, že Čína je daleko a média zase jen přehání. Bohužel nepřeháněla, situace se začala ve velmi krátké době gradovat a já musel koncem února předčasně bookovat letenku zpět domů. Velmi mě to mrzelo, ještě jsem měl před sebou několik úkolů, které jsem zde chtěl dokončit a také jsem nestihl několik výletů, které jsem plánoval.

Ještě před odjezdem jsem s Julií a jejím manželem Siavou naposled prošli centrum Kyjeva. Tentokrát jsem to měl s odborným výkladem. Siava se živí jako programátor, ale jeho koníčkem je ukrajinská historie. Začali jsme na jedné z nejhezčích a nejstarších památek Zlaté Bráně, která vznikla za vlády Jaroslava I. Moudrého v 11. století a stejně jako katedrála svaté Sofie, kde jsme zamířili hned poté. Po cestě jsme se zastavovali u soch známých osobností ukrajinských dějin, jakou je například Bohdan Khmelnytsky, jeden ze symbolů tohoto města.

Jak jsme postupně procházeli městem a blížili se k Náměstí míru, oba mi barvitě popisovali své osobní zážitky z nedávných události označovaných jako Majdan, který v roce 2013 šokoval celý svět. A jako připomínka krvavého potlačení protestů jsou na různých veřejných místech pomníčky zastřelených protestujících a fotografie mladých padlých vojáků. Smutný obraz složité situace, kterou současná Ukrajina právě prochází.

Náš společný výlet do ukrajinské historie byl nádherný a dalo by se něm ještě mnohé napsat, ale věřím, že nejlepší je vidět vše na vlastní oči, a proto bych toto kouzelné a dějinami nabité město doporučil každému navštívit. Závěr našeho společného dne nemohlo skončit jinak než u dobré jídla, v jedné z nejvyhlášenějších kyjevských restaurací Kanapa. Následovalo rozloučení a poslední přiťuknutí místní pikantní vodkou Horilkou s naloženou feferonkou: „Do pobachennya, Kyyiv!“

Večer jsem ještě dobalil zbytek svých věcí a nakoupených dárků a následující den už mě čekala cesta domů. Byl to trochu jiný konec než ten, který jsem si představoval v letadle sem. Během zpáteční cesty jsem měl velmi smíšené pocity, na jedné straně jsem měl radost z úžasného dobrodružství, které jsem zažil, ale na druhé straně tu byla nejistota z blížící se pandemie, jejíž skutečné dopady jsem si v té chvíli ještě nedokázal ani zdaleka představit.

Během této stáže jsem zažil mnoho dalších příjemných zážitků a poznal mnoho dobrých lidí. S Iradou a Julií jsem navázal velmi přátelský vztah a jsme stále v kontaktu ať už v rovině vědecké, tak i té osobní. Přestože jsem se ze stáže musel předčasně vrátit, nic to neubralo na celkovém pozitivním dojmu, který ve mně z celého kyjevského dobrodružství zůstal, obzvlášť v této době, kdy je cestování značně omezené. Pokaždé, když se ohlédnu zpět do tohoto krátkého úseku mého života, je to tak trochu pohled do jiného světa. Je to pouze rok, ale doba, na který vzpomínám je nyní velmi vzdálená. Věřím, že situace se brzy vrátí do normálu a já budu moci opět navštívit své přátele, jejich univerzitu a krásnou metropoli Kyjev!