Bude tomu přibližně rok, co jsem na pražském letišti nastoupil do letadla směr Nebraska. Cesta jako taková však začala už dlouho předtím. Už od prvního ročníku jsem věděl, že chci během studia vycestovat, ideálně do Švýcarska, Německa nebo Ameriky. A právě do USA se mi podařilo dostat.
V lednu jsem se dozvěděl o Paul Robitschek Stipendiu, které umožňuje pár českým a slovenským studentům vycestovat do Ameriky na University of Nebraska-Lincoln (UNL) v Nebrasce na dva semestry. Stipendium hradí veškeré náklady včetně letenek, ubytování a stravy a je určeno pouze pro české a slovenské studenty. Je totiž placeno z fondu Paula Robitscheka, českého emigranta židovského původu, který za druhé světové války utekl do Ameriky. Tam se mu dařilo, zbohatl, a aby dal příležitost dalším Čechům a Slovákům studovat tam, kde se jemu podařilo uspět, věnoval své jmění univerzitě v Nebrasce.

Pokud chcete získat stipendium, musíte přihlášku poslat začátkem března. Je určitě dobré snažit se o co nejlepší prospěch – ale nebojte, nemusí být perfektní, jinak bych se tam ani já nedostal. Mnohem důležitější je zhruba třístránková esej a váš životopis. Pokud zaujmete tam, musíte o vašem zájmu ještě přesvědčit výběrovou komisi na pohovoru v Praze. Jelikož já jsem se hlásil v covidové éře, pohovor probíhal online. Po pár dnech, zrovna na apríla, se mi ozval Greg Fritz, Senior Associate Director of Admissions na UNL, protože měl údajně pár doplňujících otázek. Nakonec přiznal, že se mě už na nic ptát nechtěl, že o mém přijetí už bylo rozhodnuto, a chtěl mě jen trochu potrápit a vidět mou reakci. Která, musím uznat, pro něj určitě musela stát za to.

A bylo rozhodnuto. Dostal jsem stipendium a měl letět do USA. Po náročném loučení s blízkými v Praze mě čekali celkem tři lety. První byl nejkratší, letěl jsem do Frankfurtu, kde jsem nastoupil do letadla, které přistávalo v Chicagu. Let trval přes 9 hodin. Potom jsem na letišti Ohare našel bránu posledního letu, který už trval méně než hodinu a přistával přímo v Lincolnu. Tam na mě čekal univerzitní vítací výbor. Pomohli mi s věcmi a odvezli mě na koleje. Ty svým vzhledem připomínaly Purkyňovy koleje – záchody a sprchy byly sdílené pro patro a na pokoji bylo místo pro dva.

Hned vedle mých kolejí byla jídelna, která k mému příjemnému překvapení spíš připomínala restauraci než menzu. Součásti stipendia byl totiž i „Meal plan“, který obsahoval 18 vstupů do kantýny týdně. Kdybych to měl hradit z vlastních nákladů, tak by mě takové stravování samo o sobě vyšlo na víc než sto tisíc za dva semestry. Jídlo bylo servírováno formou bufetu, kde si člověk mohl nabrat, kolik chtěl. Výběr byl poměrně velký, ale chvilku mi trvalo, než jsem si na jejich jídlo zvykl. Těžko se to popisuje, ale všechno chutnalo tak trochu jinak včetně zeleniny nebo třeba vajíček.

A jak vůbec vypadá studentský život v Americe? Asi každý z nás viděl typické americké filmy, kde se často objevují různá bratrstva a sesterstva, chodíte na večírky s červenými kelímky a atleti jsou považovány za hvězdy školy, a naopak členové studentských spolků jsou označováni za šprty. A jak si člověk často říká, že tak život vypadá pouze ve filmu (zvlášť v těch amerických), tak v tomto směru americká kinematografie skutečně reflektuje realitu, protože to tam tak funguje. Atleti mají dokonce vlastní zázemí na univerzitním stadionu, které jim může závidět jakýkoliv český tým. Trénují tam i studenti, kteří se například zúčastnili olympiády nebo mistrovství světa.

I školní systém je úplně jiný v porovnání s tím českým. Semestr nemá třináct, ale až sedmnáct týdnů. Všechno je více rozložené a místo několikahodinových přednášek mají maximálně 90 minut a fungují spíše formou konzultací. Očekává se, že si člověk daný materiál nastuduje dopředu a přednášku využije k dotazům. Místo zápočtových testů se dělají projekty a malé úkoly, které jsou přehledně uloženy v jednotné aplikaci a tvoří většinu celkové známky z předmětu. Nestačí se tedy naučit jen na zápočtový test a závěrečnou zkoušku, ale o to menší stres z toho člověk na konci semestru má. Navíc závěrečné zkoušky tam většinou slouží k vylepšení známky. Na těch si studenti v USA dávají mnohem více záležet, protože čím lepší známky máte, tím máte větší šanci na stipendium. Školné je totiž vážně drahé, ale jeho značná část jde do univerzitního kampusu, který je opravdu špičkový. Škola podporuje desítky studentských spolků, do kterých se může zapojit každý student. K dispozici je také plně vybavený sportovní areál. Celý komplex připomíná spíš luxusní oddychové centrum než školní budovu.

Pokud máte dobrodružnou povahu a nebojíte se vycestovat, tak vám určitě doporučuji podat přihlášku. Je to totiž ten nejlepší zážitek a zkušenost, kterou mi škola mohla dát. Na stránkách univerzity najdete všechny informace, které k přihlášení potřebujete vědět, nebo se ozvěte i mně. Taky bych chtěl poděkovat všem lidem starající se o Robitschekův fond v Nebrasce, a především Gregovi Jensenovi, Gregorovi Fritzovi a Carmen Kelle, kteří byli vždy ochotni podat mi pomocnou ruku.