Téma
Studenty vystěhovala krutost a smrt
Původně byly postaveny pro brněnskou techniku. I když dnes už VUT v Brně nepatří, jsou Kounicovy koleje jednou provždy zapsány mimořádným způsobem do dějin univerzity stejně jako do historie celého Brna. Objekt, který vznikl v brněnské části Žabovřesky s dobrým a nezištným úmyslem jako domov pro vysokoškolské studenty, se ve válečném veletoči proměnil v místo koncentrovaného zla, krutosti a smrti – v policejní věznici gestapa v Brně. Doslova v „Místa zkropená krví“ – tak, jak výstižně charakterizuje titul nedávno vydané publikace triumvirátu brněnských autorů-historiků Františka Vaška, Vladimíra Černého a Jana Břečky.
Na počátku úctyhodného zhruba šestisetstránkového svazku byla rukopisná práce dnes již zesnulého JUDr. Františka Vaška s pracovním názvem Kounicovy koleje v Brně – Golgota Moravy. Nebylo náhodou, že své dlouholeté bádaní směřoval právě sem. V jeho případě nešlo totiž jen o sběr historických faktů, ale především o životní prožitek. František Vašek zde ve válečných letech 1943–1944 strávil mnoho měsíců jako jeden z tisíců uvězněných odbojářů a na vlastní oči viděl a na vlastní kůži zakusil brutalitu gestapáckých dozorců. „Jedním z hlavních důvodů, proč si brněnské gestapo zvolilo Kounicovy koleje pro svůj hlavní vězeňský objekt, byla nedostačující kapacita policejních věznic ve městě. Od začátku německé okupace v březnu 1939 gestapo v Brně využívalo budovu policejního ředitelství na Orlí ulici č. 30, sklepní prostory svého prvního provizorního sídla na Mozartově ulici č. 3 a samozřejmě také hrad Špilberk,“ popisuje Jan Břečka a upřesňuje: „To však bylo stále málo – zásahem nacistů proti vysokoškolským studentům v Praze a Brně 17. listopadu 1939 a následným zákazem českých vysokých škol byla násilně uvolněna řada staveb a vedoucí představitelé obávané německé tajné státní policie toho plně využili – proto se již v prosinci 1939 proměnily na gestapácké vězení Sušilovy koleje, v lednu 1940 Kounicovy koleje a budova Právnické fakulty na Veveří č. 70 se v prosinci 1940 stala dokonce hlavním sídlem řídící úřadovny gestapa v Brně.“
K tomu, že Kounicovy koleje nejsou známy širší veřejnosti, přispěl také fakt, že po válce nevznikla k dějinám této budovy v letech 1940-1945 žádná publikace nebo kniha, neexistuje žádný film ani nahrávky bývalých vězňů či pozůstalých, nebyly vydány ani fotografie kolejí. (František Vašek)
Důvodem, proč Vašek a oba spoluautoři usilovali o vznik monografie, byla především neznalost a zapomnění, které začíná v nynější mladé generaci převládat. Kounicovy koleje jsou stále více vnímány jen jako běžná studentská ubytovna, pieta se rozmělnila v rychle plynoucím čase. „… To, že dnes velká většina mladé generace neví, co se zde odehrávalo od ledna 1940 do 18. dubna 1945, má hlubší příčiny. (…) Nová přicházející generace zná události kolem Kounicových kolejí jen zprostředkovaně, mnohdy nezasvěceně, často nepřesně, nepřesvědčivě a neobjektivně. Mnoho zla napáchala formálnost v činnosti pedagogické a propagační. (…) K tomu, že Kounicovy koleje nejsou známy širší veřejnosti, přispěl také fakt, že po válce nevznikla k dějinám této budovy v letech 1940–1945 žádná publikace nebo kniha, neexistuje žádný film ani nahrávky bývalých vězňů či pozůstalých, nebyly vydány ani fotografie kolejí. Srovnáme-li Kounicovy koleje kupříkladu s Malou pevností Terezín (kudy prošel za okupace zhruba stejný počet vězňů), jsou velmi zanedbaným místem,“ zdůvodňuje v předmluvě knihy František Vašek své rozhodnutí zmapovat tento kousek Brna.
Po skončení války se začalo Brno vracet do normálního života. Jednou z mnoha poválečných reakcí na právě skončené období hrůzy byla touha co nejrychleji dohnat zameškané vzdělání. Bylo pochopitelné, že se ihned po osvobození začalo zvažovat, co se stane s Kounicovými kolejemi. I když se samozřejmě objevily návrhy, aby se staly památníkem, převážila nakonec racionálnější varianta: Vzhledem k tomu, že tisíce domů v Brně byly zničeny úplně, nebo alespoň zůstaly silně poškozeny, bylo rozhodnuto, že kolejní budovy se vrátí ke svému původnímu účelu. Obrozené vysoké školy byly plné studentů, snažících se dohnat přerušené vzdělání, a proto možnost střechy nad hlavou byla více než vítaná. Nebylo to však tak jednoduché: Kounicovy koleje byly doslova zamořeny štěnicemi, takže musela proběhnout důkladná dezinfekce všech prostor, z oken musely zmizet mříže a do pokojů se začalo vracet osvětlení. Původně měly sice být koleje předány už v září 1945, do termínu se však stihl připravit jen blok B. Navíc část kolejí stále sloužila jako věznice pro nacisty i kolaboranty a vězně bylo nutné přemístit jinam. Oficiální převzetí kolejí tak nakonec proběhlo až v listopadu 1945, kdy se zde ubytovala skupina asi šedesáti studentek. Věznice se tak znovu proměnila ve vysokoškolský domov.
Závěrečnou část knihy tvoří ještě další peripetie kolem Kounicových kolejí, o něž se zasloužili ti, kteří měli a mohli rozhodovat o dostatečně důstojném a pietním připomenutí období německé okupace. Představa, jak by měl památník vypadat, se ale různila a vzhledem k vývoji situace po únoru 1948 převládly mocensko-politické zájmy vládnoucí komunistické garnitury. O tom, jak byla situace složitá a co vše pravděpodobně bránilo projevu normální lidské úcty, nejlépe svědčí prosté datum: Památník Kounicových kolejí byl slavnostně otevřen až 17. listopadu 1976.
František Vašek původně plánoval vydat svoji práci k 70. výročí otevření kolejí v roce 1995, ale stáří a dlouhodobá nemoc mu neumožnily na rukopise dále pracovat. V roce 2004 věnoval výsledky svého bádání právě historikovi Moravského zemského muzea doktoru Janu Břečkovi, aby jej dokončil, doplnil a podle svého uvážení a možností vydal. Sám Vašek se toho nakonec nedožil (zemřel v prosinci 2008), ale v létě letošního roku knihu vydaly Moravské zemské muzeum a Archiv města Brna. Na její konečné podobě se vedle Jana Břečky podílel ještě třetí spoluautor, PhDr. Vladimír Černý, Ph.D., historik Masarykovy univerzity. Kniha „Místa zkropená krví. Kounicovy studentské koleje v Brně v letech nacistické okupace 1940–1945“ je historicky prvním titulem, který 70 let po skončení 2. světové války podrobně vypovídá, co se odehrávalo v Kounicových kolejích v tomto krátkém, ale strašném dějinném období. Určitě by neměla zůstat stranou zájmu, protože „Kouničky“ jsou částí složitého období brněnské historie, která by v žádném případě neměla být zapomenuta. (jih)
