Tuniské vysoké školství je podobné francouzskému. Máte dva takzvané přípravné roky, které jsou opravdu intenzivní výukou matematiky a fyziky, a potom se skládají národní zkoušky. Podle toho, jak se ve zkoušce umístíte, si můžete vybírat, kam půjdete na univerzitu. Když jsem dělala zkoušku já, bylo nás víc než tisíc, z toho prošlo asi devět set a já byla třicátá sedmá. I když jsem původně myslela, že budu studovat energetiku, nakonec jsem šla na špičkovou univerzitu telekomunikací a nelituji toho, protože i díky tomu jsem tady. Byla jsem přesvědčená, že chci dělat doktorát v zahraničí, protože v oboru telekomunikací jsem nedokázala v Tunisku najít vhodný studijní program.

Nikdy předtím jsem v České republice nebyla. Přijela jsem v listopadu a zatím se mi tu moc líbí. Hned jak mi napsali, že jsem do programu přijatá, našla jsem si Brno na internetu a první věc, kterou jsem si přečetla bylo, že je to město plné studentů. Předčilo to moje očekávání například co se jazykových schopností týká. Četla jsem, že Češi nejsou zase tak zdatní v angličtině, já se ale setkala s opakem. Bála jsem se, že tady budou lidé uzavření do sebe a nepříliš přátelští k cizincům, protože i to se na internetu o Česku dozvíte. Já mám ale opačnou zkušenost. Možná je to specifikum Brna, kde se lidé přeci jen potkávají se zahraničními studenty. Nedostala jsem se zatím do žádné nepříjemné situace a doufám, že to tak i zůstane.

Univerzita mi pomohla vyřídit všechny potřebné dokumenty a díky tomu, že ještě přede mnou se do Brna přestěhovala další Ph.D. studentka ze stejného programu, tak jsem přijela do zařízeného bytu. Laboratoř WISLAB na Ústavu telekomunikací na elektrotechnické fakultě, ve které pracuji a kterou vede můj školitel, je pro mě maximálně motivující. Každý týden se scházíme a říkáme si, na čem pracujeme. O tom, jak dobře mě přijali, vypovídá možná i to, že hned první týden, co jsem dorazila do Brna, tak jsem dostala email, že v úterý je schůzka a mám dojít. Je skvělé, že se tam potkává jak teorie, tak praxe. Všichni jsou opravdu špičkoví odborníci a velmi dobře se mi s nimi pracuje. Velkou část své práce můžu dělat z domu, ale teď jsem potřebovala pracovat v laboratoři na nějakých výpočtech, a to jsem odcházela večer kolem osmé. Zabírá to sice téměř veškerý můj čas, ale dělám, co jsem chtěla, a to mě baví.

Celý projekt A-WEAR se zaměřuje na nositelná zařízení, třeba hodinky nebo brýle. Zabýváme se lokalizací, strojovým učením nebo komunikací mezi samotnými zařízeními, což je moje oblast. Já to mám ještě specializované, protože se soustředím na využití těchto zařízení pro průmysl. Dá se tam použít například helma nebo brýle umožňující rozšířenou realitu. Například výrobní linky by mohly fungovat ještě lépe s pomocí nositelných zařízení. Místo toho, aby člověk stál u linky a porovnával, kolik kusů výrobku projelo po pásu a kolik jich má podle nějakých dokumentů být, tak by měl nasazené chytré brýle. Ty by dokázaly rozeznat, co za objekt zrovna leží na lince, kolik už se jich vyrobilo a pracovník by v rozšířené realitě viděl i to, kolik se čeho ještě má udělat, a nemusel by mít v ruce žádné papíry. Přes chytré hodinky by pak informaci mohl poslat svému nadřízenému, nebo by mohl poslat informaci do skladu, kde by ji přijala obsluha vozíků. Já se snažím zjistit, jak využít současné technologie jako třeba wi-fi nebo 5G k přenosu signálů mezi zařízeními. Dnes můžeme používat síť 5G, ale přijde 6G a 7G. Snažím se hledat i alternativy k používané sítí wi-fi, protože požadavky současných technologií už jsou výš, než může wi-fi nabídnout. Jde i o nastavení nějakých standardů a zmapování situace, abychom věděli, na čem potřebujeme v telekomunikacích zapracovat.

Naše doktorské studium trvá jen tři roky, což není úplně běžné. Program je hodně intenzivní, protože musíme splnit stejné podmínky. Není to tak, že bychom měli méně publikací nebo získaných kreditů. Ať chcete, nebo ne, naučíte se, jak pracovat s časem. Zároveň je tam zapojených pět univerzit a každý doktorand studuje na dvou. Dva roky budu v Brně a rok na Tampere University, ale střídá se to, takže tu nebudu dva roky v kuse. Září až únor bych měla strávit ve Finsku na univerzitě, na což se moc těším, protože mám ráda sníh. V Brně jsme z patnácti studentů tři – já, Justyna z Polska a Raul ze Španělska. Justyna pracuje na strojovém učení a Raul se zabývá tématem bezpečnosti a ochrany osobních údajů. První rok budu pomáhat s přípravou učebních materiálů pro studenty a ten další už budu i sama učit. To se mi na brněnské technice líbí, protože třeba ve Finsku není učení povinné. V rámci projektu spolupracujeme navzájem s ostatními doktorandy. Každý máme čtyři školitele, se kterými jsme v úzkém kontaktu. Zároveň spolupracuji s kolegy z WISLAB a s průmyslovými partnery, kde budu mít také před dokončením Ph.D. několikaměsíční stáž a můžu si tak ověřit, jestli je můj projekt uplatnitelný v praxi.

Výzkum je moje vášeň. Pracovala jsem dva roky v Tunisku a měla jsem možnost odcestovat za prací do zahraničí, ale vybrala jsem si dráhu vědce. Vím, co chci a jdu si za tím. Často o tom přemýšlím a myslím si, že v zahraničí už zůstanu. Pokud by tady pro mě tedy byla pracovní příležitost. Pořád platí, že hlavní je pro mě oblast mého výzkumu, a proto půjdu tam, kde v ní budu moci pokračovat i v post-doktorském studiu nebo na nějaké pozici výzkumníka. Třeba to bude tady v Brně, to se uvidí.

(tk)