Věděli jste, že mezi studenty FSI byste našli i úspěšné závodníky v bezmotorovém létání? Pro tento sport, kterému se v Česku věnuje překvapivě hodně lidí, je nadchli rodiče. Lukáš už se může pyšnit mistrovským titulem z juniorské Evropy, Jan si sáhl na zlato při tuzemských juniorských šampionátech. O kovech to ale není. Pro oba mladé závodníky je létání hlavně o svobodě, ptačí perspektivě a někdy taky o náhodných setkáních, která přináší občasné přistání v poli.

Když se setkáváme ve fakultní kavárně, mají už Lukáš Kříž a Jan Šťastný po sezóně. „Naposledy jsme letěli na konci září,“ vzpomíná na poslední z příhodných víkendů v tomto roce Jan Šťastný. S Lukášem se znají dlouho, a to navzdory tomu, že na strojní fakultě studují různé obory a létají i za rozdílné aerokluby: Honza, toho času student Základů strojního inženýrství, létá za Aeroklub Brno Medlánky, Lukáš, který studuje na profesionálního pilota, patří pod Aeroklub Křižanov.

Na to, aby se závodníci spřátelili, mívají poměrně dost času. „Závody mívají většinou dvanáct soutěžních dní. Někdy je počasí ideální a máme třeba deset letových dnů. Jindy se čeká, až se počasí umoudří, to si pak povídáme, chodíme na výlety, nebo na letišti hrajeme ping pong. A nakonec odlétáme třeba jen čtyři dny,“ popisuje Šťastný. Není tedy neobvyklé, že v rámci plachtařské komunity panují přátelské vztahy a všichni se navzájem znají.

Počasí je pro „plachtaře“, jak si piloti bezmotorových letadel říkají, alfou a omegou. Místo motoru používají ke stoupání vzdušné proudy, které od zahřátých míst na zemi stoupají vzhůru. Musí tedy být dostatečně teplo a slunečno, plachtařská sezona trvá obvykle od března či dubna do konce léta. Kde přesně a jak zrovna vzduch stoupá vzhůru, pilotovi napoví přístroje v letadle, ale hlavně zkušenosti.

„Plachtění je sport, kterému se na profesionální úrovni věnují lidé klidně celý život, až do pozdního důchodu. Úplně poprvé se do větroně můžete dostat ve čtrnácti letech, pilotní průkaz dostanete v šestnácti a od té doby lze i soutěžit. Není to jako u hokeje nebo tenisu, kde závodníci začínají trénovat už jako malé děti a jejich kariéra pak i brzy končí,“ vysvětluje Lukáš Kříž.

Také Honza a Lukáš chodí na letiště od dětství, oba díky zapáleným rodičům. „Táta je vášnivý letec, v mládí si sám stavěl rogala a věnoval se létání, co jen šlo. Mě a sestru k tomu vedl taky,“ říká Lukáš s odkazem na svoji sestru Michaelu Křížovou, která je také úspěšnou plachtařkou.

Podobné rodinné zázemí dovedlo na letiště i Honzu. Ten si zatím drží létání jako koníčka, zatímco Lukáš se rozhodl pro studium na profesionálního pilota. A protože už získal licenci soukromého pilota, nabízí se otázka, zda se mu létá lépe s motorem, nebo bez něj. „Určitě bez něj, nemá se vám co polámat,“ říká se smíchem a dodává: „Je v tom větší volnost. U motorového létání je jasně dané kdy a kam se letí, u plachtění se musíte přizpůsobovat situaci a počasí. Líbí se mi, že je to trochu nevyzpytatelné. A ano, nemůže se vám porouchat motor, ale zato se může porouchat počasí.“

„Porouchané počasí“ v případě plachtařů znamená, že nenajdou stoupavé proudy, které by je vynesly vzhůru, a musí tak neplánovaně přistát mimo letiště. „Proto je dobré být tak trochu i zemědělec. Člověk si totiž musí umět vybrat správnou plodinu, do které přistane. Pak vylezeme z letadla a voláme týmu, aby si pro nás přijeli,“ popisuje s úsměvem Honza. „Teď v létě na závodech v Polsku jsem přistál někomu na louku a místní hned přišli. Moc jsme si teda nerozuměli, protože neuměli česky a já zase polsky, ale byli milí. No a Honza si pamatuje moje nejvzdálenější pole, kam si pro mě přijeli až někdy po půlnoci,“ vzpomíná se smíchem Lukáš.

Oba závodníci už mají za sebou i medailové úspěchy. Lukáš Kříž je mistrem Evropy juniorů z roku 2023, díky čemuž mohl letos startovat na mistrovství Evropy dospělých, kde obsadil krásné 4. místo. Na mistrovství světa juniorů v Polsku skončil kvůli přistání v poli na 10. příčce. Jan Šťastný skončil na 6. místě, zlatou medaili si dovezl domů už z mistrovství ČR juniorů.

„Celé je to taková hra s pravděpodobností: čím je člověk zkušenější, tím větší je pravděpodobnost, že trefí ta správná místa se stoupavými proudy,“ říká Jan Šťastný a dodává: „Nejvíc mě baví ten třetí rozměr, to nezažijete u žádného konvenčního sportu. Není tam žádná silnice, které se musíte držet, ta svoboda je úžasná.“ „Říká se, že nejkrásnější pohled na svět je ze hřbetu koně. Tohle je ještě něco víc, je to ptačí perspektiva,“ doplňuje kamaráda Lukáš Kříž.

(ivu)