Život pokračuje, co s tím můžete dělat? ptá se designérka po útěku z Ukrajiny
Tetyana Nikolayeva učila na kyjevské univerzitě technologií a designu. Se svou rodinou a jezevčíkem žila v Kyjevě, pěstovala orchideje a navštěvovala módní přehlídky. Vše se změnilo na konci letošního února, kdy na Kyjev začaly padat bomby. Na Ukrajině zůstala nejen její celoživotní práce z oblasti historických kostýmů, ale také část rodiny a skutečný domov. Dočasné útočiště našla s nejbližšími v Brně a ve své práci bude moci pokračovat na VUT, kde v srpnu pořádá letní školu designu na Fakultě výtvarných umění.
Než jsme se potkaly, omlouvala jste se, že mi bohužel nemůžete ukázat vaše modely naživo, protože všechny zůstaly na Ukrajině. Můžete říct, čemu se věnujete a o čem bude letní škola?
Jde o část kurzu, který připravuji pro své studenty na Kyiv National University of Technology and Design. Bohužel jsem musela z Kyjeva odejít, ale stále se snažím alespoň něco málo učit online. Nejprve se zaměříme na důkladnou studii historických a národních kostýmů. Jde nám především o studium konstrukcí. Tady se obracíme na literaturu, bohužel se toho v knihovnách tolik najít nedá. Podíváme se na oblečení z antiky a budeme pokračovat dál, ale studenti si můžou vybrat, u čeho se zastaví a na čem budou chtít pracovat. Já bych se ráda věnovala ukrajinskému oděvu.
Vaše zmenšené modely šatů jsou z papíru, jak se s ním pracuje?
Vytvořit 3D model z papíru je dost obtížné a budeme muset se studenty jít krok po kroku. Nejprve je tedy čeká strukturální analýza, prohlédnou si pořádně plasticitu oděvů. Abychom měli správně proporce makety, musíme předlohu důkladně prozkoumat. Fotografie jsou navíc až věc moderní doby, takže se budeme řídit například podle fresky. To, jak vypadá kostým třeba zezadu, budeme muset vymyslet. Ne podle sebe, ale podle toho, jak se kostýmy typicky v té době dělaly.
Proč zrovna papír?
Architekti také pracují s papírem, když dělají své modely, takže to dává smysl. U nás designerů je náročnější vytvořit pomocí něj plasticitu materiálu. Studenti tedy budou muset zjistit, pomocí jakých metod ji vytvořit. Papír můžeme přehýbat, ale jsou také metody, které ho dokážou ještě více natáhnout. Bude na nich zjistit, co potřebují pro to, aby vytvořili miniaturu kostýmu, který si vybrali. Je to velmi precizní práce. Když se snažíme papír natahovat, používáme tenký papír, který je ohebnější. Na ohýbání zase nevadí silnější, do kterého se může třeba i řezat.
Čím se vyznačuje ukrajinský národní kroj nebo kostým?
Typická je spodní halena vyshyvanka, kterou v různých podobách nosí téměř všichni Slované. Je bohatě zdobená výšivkou, která se liší podle regionu. Ukrajina je velmi rozsáhlá, takže na východě a západě země jsou výšivky různé. Tradiční ukrajinský oděv není jen oblečení, ale má i symbolický význam, který hodně vypovídá o lidech, kteří ho nosí. Některé znaky jsou podobné oblečení, které nosili Byzanci nebo Skytové. Na Ukrajině bylo dříve mnoho dalších součástí oděvu jako třeba kerset, litnyk, svyta, sharafan, zhupan, krayka, yupka, ochipok nebo plachta. Dnes už se ale většina z nich nenosí.
Prázdné obchody, zavřené mosty, válka na předměstí
Když jsme se dostali k Ukrajině – jak jste se dostala z kyjevské univerzity do Brna?
Kvůli válce. Nějaký čas jsme zůstávali v Kyjevě, ale bylo to velmi stresující kvůli bombardování. Nakonec jsme se s rodinou rozhodli, že musíme ze země odejít, to bylo na začátku března. Museli jsme u příbuzných nechat našeho psa, jezevčíka, je mu deset let. Moc nám chybí. Bohužel venku panoval takový chaos, že by cestu nemusel přežít.
Pokud vám nevadí na to vzpomínat, jaké pro vás byly první dny války?
Bydleli jsme na levém břehu Dněpru a potřebovali jsme se dostat na druhou stranu na vlakové nádraží. Na začátku března bylo ale celé město zavřené, protože byli vojáci velmi blízko. Asi jste ta jména slyšela – Irpiň, Buča – tam se tehdy bojovalo, a to bylo velmi blízko. V obchodech byly prázdné police, neměli jsme jídlo ani vodu. Bylo to ve všech ohledech strašné. Ven jsme mohli vycházet od osmi do čtyř a v té době jsme si museli obstarat jídlo a sehnat léky. Potřebovali jsme se tedy dostat na druhý břeh, ale nefungovalo metro ani jiná doprava, mosty byly zavřené. Nakonec se nám podařilo najít dobrovolníka, který převážel lidi. Několik dní jsme museli zůstat u tety, než se nám podařilo sehnat lístky na vlak. Tím jsme odjeli do Lvova a pak autem na hranice. Byla tam obrovská kolona a nedalo se jet dál, takže jsme museli jít deset kilometrů pěšky. Celou dobu byly teploty kolem nuly.
Moc mě mrzí, že jste si takovým zážitkem musela projít.
Odešlo nás pět, moje rodina s mojí maminkou. Neměli jsme auto a cesta nám nakonec trvala týden a půl. Když jsme dorazili do Polska, pořídili jsme si každý alespoň jedny další boty, protože jsme odešli jen s tím nejnutnějším. Díky pomoci lidí v Polsku a Česku se nám podařilo dorazit do Brna a najít tu bydlení. V Brně žijí příbuzní mého manžela, kteří nám pomohli s příjezdem. Mnoho lidí v Česku nám také pomohlo s hledáním práce a vůbec s každodenním životem. Rodina Ivanyi nás přivítala jako bychom byli jejich a za to jim budeme navěky vděční.
Myslím, že většina z nás si nic takového nedokáže představit.
Víte, je to skoro jako vtip. Pokaždé, když jsem doma uklízela a ometala prach ze všech těch drobností, stěžovala jsem si, že bych snad raději měla jen jednu místnost ale bez zbytečných věcí. A teď si jen říkám – tak vidíš, splnilo se ti to. Vzpomínám na všechny svoje vázy a orchideje a chybí mi. Plno lidí má všechno a neváží si toho. Přitom někteří lidé už nemají ani svoje domovy.
