Lidé
Ženy ve vědě potřebujeme, říká vědkyně Michaela Vojníková oceněná ve Forbes
Doktorandka a nově také vedoucí laboratoře Nanomedicíny Michaela Vojníková vystudovala Chemii pro medicínské aplikace na Fakultě chemické VUT. Nyní působí ve výzkumném centru CEITEC VUT, kde se zabývá neinvazivní léčbou rakoviny pomocí nanočástic. Ve své specializaci se zaměřuje konkrétně na výzkum lipidových nanočástic pro teranostiku, které mají široké spektrum pro využití v léčbě i diagnostice onkologických onemocnění.
Cesta k nanotechnologiím pro ni nezačala v laboratoři, ale už v posluchárně během přednášky z imunologie. „Líbilo se mi, jak nanosvět propojuje technickou stránku s biologií a chemií. Člověk musí trošku hledat a z každé sféry uchopit něco, aby dokázal vymyslet zajímavou aplikaci,“ uvádí doktorandka a dál vysvětluje, že lipidové nanočástice si vybrala proto, že jsou sice syntetického původu, ale strukturou se nejvíce podobají buňkám. Umí tedy přirozeně interagovat, spojovat se s buňkami a dopravovat do nich léčiva.
Léčba rakoviny je podle ní palčivé téma, se kterým se setkal téměř každý. „Moje babička zemřela na rakovinu a mám pocit, že podobně je to skoro v každé rodině. A stejně je to pořád nevyřešený problém. Rakovina má tolik vlastností, kvůli kterým je nezastavitelná, že jsem se rozhodla přispět k tomu, abychom ji jako společnost porazili,“ říká Michaela s odhodláním v hlase.
Hranice onkologického výzkumu
Mladá vědkyně se ve své práci zaměřuje na oblast teranostiky a jejím cílem je vyvinout nanočástice, které dokážou léčit nádor a současně umožňují detekovat jejich pohyb v těle. Po úspěšném testování v laboratořích přešla ve svém výzkumu k testování na myších s indukovanými nádory. Aktuálně Michaela zjišťuje, jak se nanočástice chovají na buněčné úrovni, kudy v těle putují, do kterých orgánů se dostávají a jaký mají léčebný efekt. Na rozdíl od běžných přístupů se se svým týmem zaměřuje na komplexní proces biodistribuce. „Většinou je to tak, že vědci navrhnou nanočástice, vyberou si nádor a sledují, jestli se do něj nanočástice dostanou. My naopak monitorujeme i ostatní orgány a kompletní cestu jednotlivých částic, což v medicíně docela chybí,“ vysvětluje doktorandka.
Výsledkem výzkumu, který je součástí její disertační práce, bude doložení toho, že jsou lipidové nanočástice bezpečné, účinné a potenciálně vhodné pro klinické využití. „Testujeme více typů nádorů, abychom zjistili, zda je přístup univerzální, nebo specifický jen pro určité typy rakoviny. V některých případech jsme zaznamenali úplné vymizení nádoru, většinou ale registrujeme spíš zpomalení růstu nádoru a prodloužení života myší,“ popisuje vědkyně.
Tím však její výzkum nekončí. Michaela se rozhodla tuto oblast dále rozvíjet a zaměřila se na chování nanorobotů. Díky svému zapálení a odbornému zájmu se dostala až do Spojených států, kde díky Fulbrightovu stipendiu spolupracovala s profesorem Josephem Wangem – předním světovým odborníkem na nanotechnologie. „Zjistili jsme, že nanoroboti se v prostředí buněk chovají naprosto odlišně oproti běžným nanočásticím. Zejména v tom, že se do nich kontinuálně dostávají,“ uvádí. Zatím nedokáže s jistotou říct, proč tomu tak je, ale do budoucna by mohlo odlišné chování nanorobotů hrát důležitou roli v boji s rakovinovými onemocněními.
„My obecně rádi využíváme to, co už je zaužívané, ale podle mě bychom se měli zkusit zamyslet nad tím, jak ještě trošku víc oklamat ten nádor. Myslím, že v této oblasti je stále široké spektrum, které lze zkoumat,“ zamýšlí se vědkyně. Nádorové léčbě se Michaela Vojníková plánuje věnovat i po dokončení doktorátu, pohrává si ale také s myšlenkou více zkoumat zdraví žen, které se do klinických výzkumů dostaly až v 90. letech a je to tedy obrovská neprobádaná oblast.
Vědkyně v laboratoři i na Instagramu
Kromě vědecké kariéry se Michaela věnuje také popularizaci, tvoří obsah na instagramový profil @chemia_zivota a účastní se nejrůznějších popularizačních přednášek, loni například vystupovala na diskuzním fóru Meltingpot na festivalu Colours of Ostrava. „Pochopila jsem, že je důležité vědu přibližovat lidem. Nemluvím jen o svém výzkumu, zpracovávám to, co mi přijde zajímavé,“ říká a doplňuje, že občas vysvětluje problémy, na které se jí ptají třeba kamarádky.
Na sociálních sítích vysvětluje vědecké jevy, ale také se vyjadřuje ke společenské trendům nebo sdílí zákulisní střípky ze života doktorandky. V posledních příspěvcích se zabývala například otázkou „Kde se vzalo gluten-free?“ nebo se zamyslela nad tím, jestli lidstvu hrozí scénář jako z populárního seriálu The Last of Us. Pokud se jí jednou podaří mít vlastní výzkumnou skupinu, ráda by prostřednictvím sociálních sítí odhalovala více zákulisních věcí z laboratoře a výzkumných procesů.
Přestože Michaela občas přemýšlí, jestli v popularizaci vědy pokračovat, nebo ne, je jejím snem napsat popularizačně-vědeckou knihu. „Myslím si, že žádná popularizační knížka o nanotechnologiích zatím neexistuje a mohlo by to být celkem zajímavé,“ popisuje s tajuplným úsměvem.
Díky špičkovému výzkumu a aktivnímu vystupování na sociálních sítích se Michaela Vojníková dostala až mezi třicet nejprestižnějších mladých lidí na Slovensku. Umístění v žebříčku 30 pod 30 ve slovenském Forbes je obrovský úspěch a pro mladou vědkyni představuje zejména potvrzení toho, že to, co dělá, má smysl. Věří, že jí ocenění přinese kontakty i motivaci pokračovat. „Jsem z toho nadšená!“ říká s radostí. „Je to takové pošťouchnutí, že věci dělám správně a je potřeba se těmto tématům věnovat. I když mám občas pochybnosti.“
Nešla na medicínu, přesto chce zachraňovat životy
A jak se mladá vědkyně plná energie a ambicí cítí v technickém světě, kde ji převážně obklopují muži? „Já musím uznat, že mám štěstí na tým. Můj šéf mě opravdu respektuje a dává mi prostor pro moje šílené nápady, takže jsem z jeho strany nikdy nepociťovala překážky,“ popisuje, ale dodává, že se stereotypními poznámkami se občas setkává. Ženy však podle ní mají klíčové vlastnosti, které jsou v technických oborech plných mužských kolektivů nepostradatelné. „Velmi důležitá je empatie. Občas cítím, že jsem jediný člověk, který dokáže komunikovat napříč naší skupinou, když je na nás vyvíjený tlak. Jsem takový interní psycholog,“ říká s nadsázkou.
Přestože byla Michaela vedená technickým směrem už od malička, nebyla její cesta na Vysoké učení technické v Brně úplně přímočará. Bavila ji hlavně matematika, fyzika, chemie a biologie, a tak dalším logickým krokem bylo studium medicíny. Rozhodnutí, že se stane lékařkou, ale nebylo tak úplně z její hlavy. „Spíš bych řekla, že to v té době bylo na Slovensku trendy. Každý dobrý student musel automaticky na medicínu,“ vzpomíná. Zlom však nastal po prvních přijímacích zkouškách. „Uvědomila jsem si, že medicína není pro mě a že chci jít do Brna. Věděla jsem, že mě technika baví a mohla bych v ní být dobrá,“ říká.
Na brněnské technice vyzdvihla Michaela zejména ochotu učitelů i nastavení výzkumného centra CEITEC VUT, kam se dostala díky stáži a testování, které potřebovala k diplomové práci. „CEITEC nabízí individuální přístup, což mi vyhovuje. Navíc je tam velmi příjemná a otevřená atmosféra,“ popisuje a dodává, že komunita na VUT je asi to nejlepší, co v životě zažila.
A co by poradila dívkám, které o studiu techniky také uvažují? „Nemůžeme si jako ženy připouštět stereotypy a zbytečně se demotivovat. V technice můžeme být dobří všichni stejně,“ říká s úsměvem.
Inspiraci hledáme v přírodě, říká uznávaný vědec Josef Jančář
Vědci z VUT významně pomohli s výrobou ochranných pomůcek a nyní pracují na nových projektech
Poškozenou chrupavku nahradí implantát z 3D tiskárny, tvrdí Vojtová
Den Země: VUT vnímá environmentální odpovědnost jako technologickou příležitost
Ivana Márová: Čas jde vždy pouze jedním směrem