Začalo to kobercem. Letos otevřel úspěšný sběratel a programátor vlastní galerii
Na počátku byl koberec z obchodního domu IKEA. Právě ten Josefa Maixnera zaujal natolik, že jeho vzor začal studovat. Čerstvě zažehnutá vášeň jej přivedla až k prodejcům perských koberců v hamburských lodních docích. Svou sbírku historických tkanin postupně rozšířil o stovky dalších uměleckých děl. Následovalo otevření vlastní galerie v centru Kroměříže. Jako umělec se ale vystudovaný programátor z VUT nikdy necítil.
Nakupovat obrazy dle vlastního vkusu, zpřístupňovat je lidem a nestrachovat se o to, zda se v budoucnosti zhodnotí. Celá filozofie umělecké sbírky Josefa Maixnera, která dnes čítá na 400 kusů, stojí především na svobodě. Umožňuje mu to mimo jiné i dobře fungující byznys s kancelářskými potřebami, který absolvent VUT a vystudovaný programátor před 25 lety založil.
Nezapochyboval jste někdy, zda by nebylo lepší vystudovat namísto informatiky umění?
Ne, já se necítím jako umělec. Nemám ruce na to, abych něco nakreslil a vymodeloval. Po dostudování jsem se cítil jako programátor. A dnes stále programuji, i když pouze obchodní software pro svou firmu. Rozvíjí mi to určitou část mozku a baví mě to. Analytický přístup mi pomáhá nejen v životě, ale i v umění, které je založeno na detailním rozboru toho, co vidím, a na následném postupu.
Projevoval se váš zájem o umění i v průběhu studia?
Naprosto zásadně. Nechodil jsem do školy a navštěvoval jen povinná cvičení. Většinu času jsem jsem trávil četbou literatury včetně knih o umění. Programování mi naštěstí šlo a školu jsem udělal bez problémů.
Umění jste ale začal sbírat až v padesáti letech. Přivedl vás k tomu koberec z IKEA. Jak se to stalo?
Potřeboval jsem koberec do bytu. A protože mi nevadí nábytek z IKEA, šel jsem tam. Zalíbil se mi koberec, u kterého bylo napsáno, že je z Indie. Zjistil jsem ale, že původně pochází z Persie, kde podobné koberce vyrábějí kočovné kmeny. Jsou většinou z tučné vlny, aby zahřály.
Začal jsem koberce studovat. Jezdil jsem do Hamburku, kde mají Peršané sklady a prodávají se v nich koberce z celého světa. Odcestoval jsem kvůli tomu i do Íránu a navštěvoval aukce ve Vídni. Tak se to nějak rozvinulo.
Jak se stane, že jdete do obchodního domu a skončíte v hamburských docích?
To je ta analýza. Když mě problém zaujme, jdu do detailu. Začal jsem koberec studovat a vnímat souvislosti. Je to sice užitková věc, ale současně obrovské umění. Kočovníci na koberci spí nebo ho mají namísto dveří. Koberce mají i zavěšené a dívají se na ně. V poušti není voda, květiny ani zvířata. Z užitného umění se stává umění, které určuje prostředí, kde žijete. V Hamburku jsem se naučil rozeznávat různé typy a původ koberců podle použité vlny, vzoru či barvy. A tak se to celé rozvinulo.
Jaké koberce jste nakonec pořídil?
Je to o finančních možnostech. Můžu měsíčně investovat určitou částku, proto jsem byl při výběru velmi opatrný. V Hamburku jsem nakonec koupil jeden koberec pro studijní účely. Nemohl jsem si dovolit drahé a perfektní koberce z konce 19. století, protože to bychom se bavili třeba o částkách okolo milionu korun. Proto jsem si vybíral starší zachovalé kusy s cenou 20–50 tisíc korun. Byly vždy nějak poškozené, protože prošly spoustou generací a něco se na tom koberci událo. Ale to mi nevadilo.
Zajímavé je, že koberec dával pocit tepla či ohně nomádským kmenům. A teď ty koberce dávají podobné teplo každému pokoji, ve kterém jsou. Mám v Kroměříži několik prostor, kde vystavuji umění. A v každé místnosti je nějaký koberec.
Svoji sbírku koberců jste začal rozšiřovat o další umělecká díla.
Ano, začal jsem jezdit po galeriích, ateliérech a aukcích. Před 7 lety jsem se zúčastnil online aukce ruské avantgardy, která probíhala v New Yorku. Vydražil jsem tam poškozený obraz Dmitriho Krapivného. Přišel v hrozném stavu, srolovaný v ruličce, ale podařilo se ho zrestaurovat. A pak se to rozvíjelo.
Na jaké umění se zaměřujte?
Na moderní umění od roku 1910 po současnost. Chci, aby ty věci byly viditelné, proto mám umění nejen doma, ale na dalších šesti nebo sedmi veřejně přístupných místech v Kroměříži. Souběžně jsem koupil starou budovu v centru města, zrekonstruoval ji a letos v dubnu zde otevřel i galerii současného umění. Jmenuje se Pekelné sáně a nese jméno po objektu umělce Karla Nepraše, což bylo jedno z prvních děl, které jsem si pořídil.
Jakým způsobem si vybíráte umělecká díla, která koupíte a zařadíte do sbírky?
Vybírám podle intuice a podle toho, co se mi líbí. Neřeším, jestli to bude mít v budoucnosti hodnotu. Nevybírám věci, které jsou známé a bezesporu kvalitní, protože jsou chladné.
Nemám ani žádné rádce. Poznal jsem prostě stovky koberců a tisíce uměleckých děl. Snažím se vypěstovat si ohledně umění nějakou intuici. Věřím, že když lidské oko něco zhlédne stokrát a pořád se mu to líbí, je to známka kvality. Povrchní věci se vám rychle okoukají.
Je ve vaší sbírce nějaký kus, ke kterému máte osobnější vztah?
Dobře položená otázka, ale já ji otočím. Moje sbírka čítá 400 kusů a najdete v ní asi 15 věcí, ke kterým vztah nemám a moc to tam necítím. K ostatním ano. Za spoustou věcí je nějaký speciální příběh. To dílo, proces nákupu, vzniku či prodeje.
Je Kroměříž vhodné místo k provozu takové galerie?
Malá Haná je velmi konzervativní. Bude to vyžadovat ještě kus práce. Je snazší postavit galerii a naplnit ji uměním než do ní dostat návštěvníky. Zatím k nám jezdí spíše lidé z Prahy, Ostravy, Brna a Olomouce. Jsem domluvený s provozovateli výstaviště na propagaci galerie. Nebo s učitelkami základní školy, že k nám budou vodit děti. A děti sem pak třeba přivedou rodiče. Pořádáme i čtvrteční setkání s vybranými umělci a návštěvnost byla pokaždé v desítkách.
Chtěl bych, aby se z galerie stalo kulturní centrum Kroměříže. Je to dlouhodobý proces, ale jsem si jistý, že se to podaří.
Svobodu jste během rozhovoru zmínil několikrát. Je pro vás důležitá?
Absolutně. Bez toho, že se budete cítit svobodně, nemůžete být šťastný. Pak se zabýváte něčím, co vás bude tísnit a limitovat. Je fantastické, že můžu mít galerii a nemusím nutně prodávat umění. Jinak bych si musel vybírat umělce s investičním záměrem. Byla by tam tíseň. Já takhle svázaný nejsem.
Ani to podnikání pro mě není zásadní, nemusím mu věnovat tolik času. Jsem regionální podnikatel a sklady mám v Brně a Kroměříži. Nechci se rozrůstat dál, aby mě to nevysávalo.
Taková svoboda je cílovou destinací mnoha lidí. Ale nemusí být snadné se k ní dostat.
Možná nemají tu odvahu. Člověk si může vybrat obor, který tolik nevydělává, ale musí se uskrovnit. Najít ten balanc – aby měl svobodu i radost ze života.
Potkal jsem umělce, kteří svoje poslání berou tak intenzivně, že nechtějí ani vystavovat nebo prodávat. Záleží jim jen na malování a tvorbě, odmítají vystavit se dalšímu tlaku. Zvolili si tuto svobodu a žijí naprosto skromně – vděční, že mohou každý den tvořit.
