Podle Tomáše Prokůpka je mezi architektury poměrně hodně fanoušků komiksu. Nebylo tedy až tak překvapivé, když zjistil, že ve stejném ročníku jako on je i další nadšenec do kreslených příběhů - Tomáš Kučerovský. „Začali jsme se spolu kamarádit a nejprve jsme plánovali, že budeme komiksy dohromady tvořit. Tomáš je mnohem lepší kreslíř než já a mě to navíc vždycky táhlo víc k tvorbě příběhů,” říká Tomáš Prokůpek. Napsal proto několik scénářů. „Tomáš na nich začal pracovat, ale šlo mu to velmi pomalu. A abychom se v mezičase něčím zabavili, přešli jsme k plánu B, což bylo vytvoření vlastního komiksového časopisu,” vzpomíná s úsměvem na začátky Prokůpek.

V roce 1998, kdy o tomto nápadu začali mluvit, byl podle Prokůpka český komiks ve velkém útlumu a autoři, včetně nich, neměli kde publikovat. „Neexistovala žádná platforma. My jsme ale měli kontakty na Polsko, kde popkultura fungovala jinak. V té době už tam byly velké komiksové festivaly a vycházely komiksové fanziny. To nás inspirovalo,” popisuje. A tak se pustili do plánování časopisu, ačkoliv o vydávání prý nevěděli nic.

Veškeré praktické věci se podle Tomáše Prokůpka učili za pochodu. „Tomáš se naučil sázet. Začali jsme oslovovat další přispěvatele,” říká. Od začátku chtěli, aby časopis kromě komiksů obsahoval i texty. „Měli jsme pocit, že se v českém komiksu odehrála spousta zajímavých věcí, o kterých se neví. Rozhodli jsme se proto publikovat rozhovory i texty o starších českých autorech,” přibližuje Prokůpek. Kromě toho oslovili i polské kreslíře. „Chtěli jsme publikovat také zahraniční autory, aby bylo nějaké srovnání. V Polsku navíc byli zvyklí publikovat ve fanzinech bez nároku na honorář,” dodává Tomáš Prokůpek s tím, že honoráře autorům neplatí dodnes. Upozorňuje také, že časopis může dlouhodobě fungovat především díky grantům, které získali od ministerstva kultury či Magistrátu města Brna.

Po dvou letech příprav vyšlo v roce 2000 první číslo. „Vůbec jsme netušili, zda bude nějaká odezva. Ani jsme si netroufli dát na první sešit číslo 1, protože jsme znali spoustu příběhů časopisů, které skončily po prvním čísle,” říká Prokůpek. Odezva byla nakonec ale pozitivní a celkový náklad 300 kusů se poměrně rychle rozprodal. „Tak jsme v tom pokračovali, dali dohromady druhé číslo a začalo se to nabalovat,” popisuje Tomáš Prokůpek začátky časopisu, který vychází již třiadvacátým rokem.

Dnes má téměř dvě stě stran a Tomáš Prokůpek s Tomášem Kučerovským ho nazývají spíše sborníkem. Vychází jednou ročně a obvykle je částečně věnován nějaké zemi. „Postupně se nám začaly krystalizovat stálé rubriky. Systematicky se například věnujeme historii českého komiksu. Zároveň se také zrodil nápad více se zaměřit na jednu zemi v každém čísle. Obvykle tak máme profilový text o dané zemi, komiksy od tamních autorů, případně i nějaký rozhovor,” přibližuje Prokůpek s tím, že zpočátku se věnovali především střední a východní Evropě. Nyní už se ale pouštějí dál, například do Asie. „Soubežně publikujeme jak velmi experimentální věci, tak i práce, které spadají do inteligentního mainstreamu. Jako čtenáře i jako editory nás baví, že je sborník velmi pestrý,” dodává.

Podotýká také, že ho těší dlouhodobé fungování časopisu. „Jeden z problémů českého komiksu je neustálé přerušování kontinuity. Kromě časopisu Čtyřlístek, který existuje od roku 1969, tady není žádný projekt fungující déle než pět šest let. To, že se Aargh! daří tak dlouho, je podle mě přínosné mimo jiné právě v uchovávání kontinuity,” říká a dodává s úsměvem: „Pozoruje už i generační proměnu. Je trochu děsivé, že dneska publikujeme autory, kteří se narodili v době, kdy už Aargh! vycházel. My jsme taková generace fotrů a díky kontaktu s nejmladší generací autorů si uvědomujeme, že už pro ně komiks představuje něco úplně jiného než pro nás.”

Zatímco pro něj byl komiks v dospívání něco tajemného a byl opředen kouzlem zakázaného ovoce, pro dnešní mladé autory je přirozenou součástí kultury, se kterou vyrostli. „Já se s komiksem poprvé setkal v 80. letech. Byl obtížně dostupný, nedalo se zjistit, co vychází na Západě. Dnes se zájemci dostanou ke všemu snadno. Mají spoustu inspirace i ze zahraničí. V jejich tvorbě je často silný vliv japonské mangy. A velmi zajímavé je, že v nejmladší generaci máme víc autorek než autorů. Dříve byla komiksová autorka něco velmi výjimečného. Právě díky manze, jejímu širokému záběru, co se týče témat, komiks oslovil i více dívek a žen,” popisuje změny na komiksové scéně Tomáš Prokůpek.

Ačkoliv politika není něco, co by aktivně komentovali, dění v Česku i zahraničí se podle Prokůpka do tvorby autorů také mnohdy promítá. „Například na invazi Ruska na Ukrajinu nešlo nereagovat. Máme hodně přátel a kontaktů v obou zemích, takže dění sledujeme skrze konkrétní příběhy tamních autorů, které často známe i osobně,” podotýká.

To, co se na vysoké škole zdálo být pouze zajímavým koníčkem, se nakonec Tomáši Prokůpkovi stalo celoživotním posláním. Ač vystudovaný architekt, myslí si, že jeho největší přínos české architektuře je, že nikdy neprojektoval. „Chvíli po škole jsem nastoupil do architektonického časopisu ERA21, kde jsem pracoval jako redaktor, což se mi velmi hodilo, protože jsem se řadu věcí spojených s publikováním naučil dělat profesionálně,” říká Prokůpek. Následně přešel do akademického prostředí, kde se pohyboval bezmála deset let. Podílel se na několika grantových projektech věnujících se dějinám československého komiksu.

Dnes v Moravském zemském muzeu v Brně působí v Oddělení dějin literatury jako kurátor se zaměřením na středo- a východoevropský komiks a odborník na československou ilustraci od 19. až do 21. století. „Pořád mě to baví. Teď chystám knihu o Artuši Scheinerovi, což je ilustrátor, který žil v letech 1863 až 1938. Je to taková nedoceněná postava. Jinak pomalu plánujeme nějaké věci k pětadvaceti letům existence časopisu. Já mám pořád miliony plánů, což je na jednu stranu nevýhoda. Na druhou z toho vždycky nakonec něco klapne. Našim hlavním cílem ale je vydržet a ve vydávání Aargh!u pokračovat,” uzavírá Tomáš Prokůpek.

(zeh)