Téma

22. května 2018

Nemohli si pořídit vlastního psa, tak si vzali do péče vodicího

Malý Ironman se učil i od zkušenějších vodicích psů | Autor: archiv Václava Štursy
Malého Ironmana mohli až do letošního února potkávat lidé na chodbách Fakulty chemické VUT. Nešlo o filmového superhrdinu, ale o štěně labradorského retrívra. Patřil doktorandovi Václavu Štursovi, který se s přítelkyní rozhodl vzít si do výchovy vodicího psa. Dnes je Václav Štursa na stáži v Rakousku a Ironman už je v další fázi výcviku pod vedením profesionálů. Ačkoliv prý bylo loučení těžké, zkušenosti Štursa nelituje a péči o dalšího vodicího psa v budoucnu nevylučuje. Noví dobrovolníci jsou vítáni, musí se ale připravit na časovou i psychickou náročnost.

Václav Štursa s přítelkyní zvažovali pořízení psa. Věděli ale, že se budou brzy stěhovat a v novém bydlišti psa nebudou moct mít. Řešení našli u spolubydlícího, který si vzal do výchovy budoucího vodicího psa. „Člověk dostane přibližně na rok do péče štěně, které má v budoucnu sloužit lidem se zdravotním hendikepem. Právě proto, že to spadalo do období, kdy jsme ještě psa mohli mít, oslovili jsme brněnskou Školu pro výcvik vodicích psů v Pisárkách. Prošli jsme pohovorem a následně nám ukázali volná štěňátka. Vybrali jsme si právě Ironmana, o kterého jsme se starali od loňského července do konce letošního února,“ popsal začátek Václav Štursa.

V prvním roce života si Ironman musel zvyknout na různá prostředí i situace | Autor: archiv Václava Štursy


Protože v prvním roce života jde především o socializaci, musel malý Ironman se svými pečovateli chodit v podstatě všude. Se svolením vedení ústavu i kolegů Václava Štursy tak Ironman pravidelně pobýval i na Fakultě chemické. „Tito psi nesmí být delší dobu sami. Není tedy možné je mít na zahradě v kotci a jít do práce. Pes si musí zvyknout na lidi, na malé děti, dopravu a hluk města,“ upozornil Štursa s tím, že se sleduje, zda pes dokáže zachovávat klid či zda reaguje neadekvátně. „Ať už je pes příliš plachý nebo příliš divoký, oboje se bere jako jistá povahová vada. Pokud se nezklidní, je z projektu vyřazen a putuje do běžných rodin,“ vysvětlil Štursa.

I proto se Ironman musel hned v začátcích naučit, že reflexní vesta kolem těla znamená, že je v pracovním režimu. Nesměli ho tak hladit ani pečovatelé, ani cizí lidé. Až po sundání vesty dostal volno a prostor pro hru. „Bylo vždy srandovní sledovat, jak začal dovádět, hrát si a olizovat všechny kolem, když jsme mu vestu vysvlékli a věděl, že už má volno,“ dodal se smíchem Štursa.

Václav Štursa radí na psy ve výcviku nesahat. Učí se totiž zachovávat klid | Autor: archiv Václava Štursy
Václav Štursa s přítelkyní si zvolili první typ dobrovolnického programu. Jedná se o takzvanou předvýchovu, kdy se pes učí základní hygienické návyky, běžné příkazy a zvyká si v různých prostředích. Jednou za čtrnáct dní pak musí chodit na srazy s ostatními psy v péči dobrovolníků. Zde pod vedením pracovníků školy rozvíjí různé dovednosti a zároveň odborníci sledují, zda je pro poslání vodicího psa vhodný. Druhý typ dobrovolnického programu pak spočívá v péči o psa, který už podstupuje intenzivní výcvik. „Od prvního do druhého roku života psa probíhá odborný výcvik. Pečovatelé tak psa ráno odváží do výcvikové školy a odpoledne jej vyzvedávají. Je to jako školka pro psy. Zde už s nimi pracují odborníci a nacvičují specifické povely a situace, aby si pes uměl poradit při práci s hendikepovaným člověkem,“ objasnil Štursa.

Škola platí veškeré výdaje na krmení, veterinární péči, odborný dohled i pomůcky. Navíc dobrovolníci dostávají drobnou finanční kompenzaci, která má pokrýt především náklady na zničené věci nebo sloužit k nákupu hraček. S dobrovolníky je na začátku vždy sepsána smlouva. Její součástí je i upozornění, že pes patří oficiálně škole, nikoliv pečovateli. Ten ho proto musí vždy v dohodnutém termínu vrátit.

Malý Ironman je dnes už v péči odborných školitelů, kteří ho připravují na dráhu vodicího psa | Autor: archiv Václava Štursy
I proto Václav Štursa upozorňuje, že dobrovolnická práce není pro každého. „První dva měsíce jsou obvykle velmi náročné. Přeci jen je to štěně, takže jsme měli neustále všechno rozkousané, počůrané. Druhá věc je pak vracení psa. Rok s ním trávíte v podstatě veškerý čas. Stane se váš nejlepší kamarád. Takže i když člověk počítá s tím, že je to jen na omezenou dobu, tak ho to sebere,“ dodal Štursa. I proto, že se řada pečovatelů rozhodne opakovaně do starosti o vodicí psi nejít, je po nových zájemcích stále sháňka. „Jsou ale i lidé, kteří takto spolupracují se školou třeba dvacet let,“ podotkl Štursa. Je potřeba vidět za svou prací se štěnětem nevidomého člověka, pro kterého pes bude jednou pracovat. On sám zkušenosti nelituje a do budoucna by se nebránil tomu vzít si zase na chvíli do péče štěně. „Přítelkyně už by ale chtěla spíše svého psa, pokud by to bylo možné,“ uzavřel s tím, že nyní nad věcí stejně příliš nepřemýšlejí. Václav Štursa je totiž v rámci svého doktorského studia na dlouhodobější praxi v Rakousku. Věnuje se zde stejnému tématu, na které je zaměřen jeho dizertační výzkum, a to geografické autenticitě různých druhů potravin.

(zep)

TémataFakulta chemická absolventi

Související články:
Martin Nežádal: Práce u policie není stereotypní. Pracujeme ale s lidským neštěstím, což každý neunese
Michaela Lipenská z Kokina: Naše cukrářství vzniklo díky poptávce zákazníků
Při navrhování strojů se vždy snažím vystupovat jako zákazník, říká Eduard Hinner
Adam a Kateřina Chromí: Já byla zadýchaná, brácha se skoro nudil
Dostat pravdu z vína zkoušejí i chemici z VUT v Brně