Odjet na druhou stranu planety k největším teleskopům světa, pracovat v nadmořské výšce tatranských vrcholků a „dojíždět“ do práce letadlem? Přesně tak sedm měsíců fungoval doktorský student z FSI Jan Foltýn. Díky stáži se dostal do týmu, který se na Evropské jižní observatoři v Chile stará o soustavu teleskopů pro pozorování dalekého vesmíru.
Nenechte se zmást titulkem, Jan Foltýn není žádný astronom. V rámci doktorátu na Ústavu konstruování se zaměřuje na hydrostatická ložiska, což se zdá mít k vesmíru celkem daleko. Nicméně právě na nich se otáčejí teleskopy, včetně těch největších na světě, které byste našli na observatoři Paranal v odlehlé části pouště Atacama. Takzvaný Very Large Telescope tvoří čtyři dalekohledy s ložisky o dvacetimetrovém průměru. A nedaleko roste největší dalekohled světa ELT (Extremely Large Telescope).
Vy jste se dostal do Chile díky stáži v rámci ESO (česky Evropská jižní observatoř). Co bylo vaším úkolem?
V mé náplni práce byla čtveřice teleskopů, které tvoří VLT, především jejich hydrostatické uložení. Začlenil jsem se do týmu, který má na starosti technickou podporu operace teleskopů. A také jsem dostal za úkol tři vývojové projekty v oblasti hydrostatiky.
Observatoř Paranal leží v odlehlé části pouště Atacama | Autor: archiv Jana FoltýnaMám si tedy váš běžný den představit tak, že jste si oblékl montérky a šel opravovat teleskop?
Vlastně ano (smích). Vzali jsme si helmy, montérky a šli jsme do teleskopu. Tam všichni pracovali na horní ploše, kdežto my jsme šli „do sklepa“, kde je dvacetimetrový prstenec ložiska a kde jsme prováděli údržbu nebo řešili problémy. Přes den je potřeba, aby inženýři zajistili chod teleskopu tak, aby astronomové mohli v noci pozorovat. Pokud se něco nevyřeší přes den, je to ztráta drahocenného času sledování, o který se tvrdě bojuje. Každý má jasně definované, kdy může pozorovat, přičemž prioritu určují také podmínky: pokud jsou dobré, mají přednost přelomová pozorování.
V poušti Atacama, která je vzdálená i světelnému smogu, asi nebyl s podmínkami takový problém, ne?
Počasí je zde stabilní. Ačkoliv zrovna mně se poštěstilo zažít v poušti déšť, ačkoliv je to nejsušší místo na světě a zaprší prý jednou za pět let. Dokonce jsme museli provést proceduru zakrývání teleskopu proti dešti, to bylo zajímavé.
Stran počasí bývá problém hlavně s měsícem – v době úplňku jsou podmínky pro pozorování horší. Jinak je to velice dobrá oblast. Když se člověk podívá na noční nebe byť jen svýma očima, je to neskutečné. I mléčná dráha byla krásně vidět…
Byl jsem se podívat i na vznikající největší teleskop světa ELT. Je to neskutečná stavba, jeho ložisko bude mít průměr padesát metrů...
Bavíme se o největších teleskopech na světě, alespoň tedy do doby, než vyroste ELT. Jaké typy problémů jste museli řešit a co je způsobuje?
Dost často byla příčina spojená s teplotou a vlhkostí. Ačkoliv se observatoř nachází v poušti, jsou tam velké výkyvy teplot, zejména mezi dnem a nocí. A ložisko změnou teploty trpí, především viskozita oleje. Dost často se stalo, že tloušťka mazacího filmu klesla, což následně vytvářelo problémy v dalších systémech teleskopu. Jen pro představu, bavíme se o změnách na tloušťce mazacího filmu v řádu jednotek mikrometrů. Byl jsem se podívat i na hoře Cerro Armazones, kde roste největší teleskop světa ELT. Je to neskutečná stavba, jeho ložisko bude mít průměr padesát metrů.
Very Large Telescope tvoří čtyři dalekohledy s ložisky o dvacetimetrovém průměru | Autor: archiv Jana FoltýnaVy jste během stáže taky zajímavým způsobem „dojížděl do práce“, že?
Pracovní doba byla rozdělena na osm dní na observatoři a šest dní v Santiagu, kde bylo moje „doma“. Ten rytmus byl důležitý, aby si člověk odpočinul. Ono se to nezdá, ale Paranal je pro lidské tělo poměrně stresující prostředí: je to poušť, člověk je na opravdu odlehlém místě, navíc vysoko… První den směny jsem ze Santiaga letěl nějakých tisíc kilometrů do Antofagasty, kde nás vyzvedl autobus ESO a odvezl dalších dvě stě kilometrů na observatoř. Tam jsme měli po čas směny zajištěné ubytování, stravu, prostě všechno. Celkově bylo na směně odhadem osmdesát lidí: od astronomů, přes techniky, až po podporu v podobě úklidu, stravování nebo výroby dílů pro teleskop.
Už jste to zmínil, Paranal leží v poměrně vysoké nadmořské výšce. Jak jste to snášel?
Na začátku to byl pro tělo trochu šok. Když jsem se na úvod stáže představoval krátkou prezentací, začal jsem svým běžným tempem a najednou jsem se při mluvení zadýchával, musel jsem zvolnit.
Hotel na observatoři, kde jsme po dobu směny bydleli, je ve 2400 metrech nad mořem, observatoř je ještě o zhruba třicet metrů výš. Takže to bylo celkem poznat: když se člověk rychleji zvedl, bylo to cítit, musel se dodržovat pitný režim. A je tam i vysoká intenzita slunečního záření, člověk se snadno spálí.
Vy jste zmínil i vývojové projekty, které jste dostal. V čem spočívaly?
První úkol byl navrhnout metodiku, jak vyměnit hydrostatické ložisko teleskopu. Dál jsem měl zanalyzovat, v jakém stavu teleskopy jsou, to byl spíše výpočetní projekt. A pro mě nejzajímavější byl návrh metodiky měření tloušťky mazacího filmu hydrostatického ložiska teleskopu.
Vzpomínky Jana Foltýna na stáž v Chile | Autor: archiv Jana FoltýnaCo je pro vás nejcennější zkušenost, kterou si odvážíte?
Mě fascinovalo, jak v takto vysoce stresovém prostředí dokáží lidé pracovat v obrovském klidu. Vysloveně se nikam nespěchalo, vše se dělalo velice precizně a s rozmyslem.
Co se týče odborných zkušeností, ty jsou velice dobře přenositelné i k nám a do průmyslové praxe. Měl jsem opravdu příležitost vidět největší ložiska na světě a fungují prakticky na stejném principu, jak ta naše v laboratořích, jen mají trochu jiné problémy a způsob provozu. Ale rozhodně to byla neskutečná zkušenost.
Na závěr se nejde nezeptat, zda jste měl ve svém volnu možnost poznat i samotné Chile a tamní kulturu?
Přiznám se, že jsem tam jel s tím, že se domluvím anglicky a po dvou dnech v Santiagu jsem zjistil, že anglicky mluví velice malé procento Chilanů. A já jsem měl nulové znalosti španělštiny. Takže začátky byly opravdu krušné, přežíval jsem s pěti základními frázemi, ale postupně se moje španělština zlepšila.
A samozřejmě jsem vyrazil i na výlety po okolí, hory kolem Santiaga byly neskutečné. Později jsem se zvládl podívat i do pouště, konkrétně do San Pedra, což je brána do Atacamy. A taky na úplný jih do Patagonie, na tamní ledovce. Příroda je v Chile opravdu nedotčená a nesmírně rozmanitá.