Zápisník

9. ledna 2017
Ondřej Švirák

26 ultramaratonů ve 26 státech na 6 kontinentech

„…dvě kila osmdesát pět, vezmete si ho?“ tážu se prokřehlým hlasem pána v zimním kabátu a do toho přidržuji mrskajícího se šupináče. „Jasně, picnout a zabalit, prosím,“ oznamuje mi nonšalantně postarší muž a já se snažím rozbít uspěchanou předvánoční atmosféru primitivním vtipem: „A přejete si k tomu kaprovi tatarku nebo kečup?“ Po celodenní šichtě mám prokřehlé ruce na kost a při odbavení posledního zákazníka sleduji své dva kamarády Kšandyho s Poldíkem, jak porcují čtyřkilového macka. Zajímalo by mě, kolik kaprožroutů by na ně tipovalo úspěšné dokončení právnické fakulty nebo fakt, že jsou nejmladšími Čechy, kteří kdy stáli na vrcholu osmitisícovky? A vůbec… Kolik lidí by řeklo o mně, že pod tím bezdomoveckým frakem se skrývá student Ústavu soudního inženýrství, který se během jednoho roku pokusí uběhnout 26 ultramaratonů ve 26 státech na 6 kontinentech?

„Začal jsem u sebe pozorovat syndromy patologického sráčství a toto je forma, jak před tím kličkuju,“ rozplývám se nad literárním talentem svého známého stopujícího z ČR do Mongolska a přitom si uvědomuji, že hledíme na svět stejnýma očima. Právě jsem se vrátil z Himálaje a ještě než si vybaluji batoh, sedím u počítače a vymýšlím, kam mě boty z toulavé krávy donesou v příštím roce. Dělám průvodce pro Expedition club, o atraktivní cestovatelské destinace nemám naštěstí nouzi a občas mám pocit, že je můj život jedno velké dobrodružství.

Student ÚSI Ondřej Švirák se letos pokusí uběhnout 26 ultramaratonů | Autor: Martin Zavadil

Zrovna před několika týdny jsem pod sedmou nejvyšší horou světa zachraňoval život kamarádce trpící akutní výškovou nemocí. Špatné počasí zapříčinilo, že dva dny nemohl přiletět vrtulník. Jelikož jsem zřejmě vypadal, že mám běžecký absťák, nalítal jsem ve výšce 4 000 m dobrých 20 km za účelem shánění satelitního telefonu a kyslíkového přístroje. Nejsem zrovna Abebe Bikila, takže není divu, že jsem ještě pár dní po incidentu hledal ztracené plíce uprostřed Nepálu. Naštěstí se vše vyřešilo bez trvalých následků a kamarádka už zase skáče přes kaluže. Bez trvalých následků se však občas neobejde naše expediční dodávka, které občas dochází dech. Například v září mi vypověděla cestou z ukrajinského Černobylu službu spojka. Jako na potvoru se mi to stalo přesně před branou vojenského areálu a než jsem se nadál, stála přede mnou nastoupená celá jednotka ozbrojenců. Ve chvíli, kdy zelené mozky pochopily, že se nejedná o separatistický pokus o atentát, objevila se v útrobách automobilu svalnatá ruka místního Ramba a zarvala za zvuku skřípajících zubů šaltrpáku do polohy druhé rychlosti. Elegantně nás tak vyhostila na 150 km dlouhou cestu směr Kiev, při které jsem se musel naučit řadit bez použití spojkového pedálu. Vlastně celkově byl letošní rok nebývale bohatý na množství atraktivních situací a bylo úplně jedno, zdali jsem se zrovna pokoušel o nový český rekord při překonávání 180 km dlouhé, korsické GR20-ky se smečkou vlků v gatích, anebo jestli jsem kličkoval před padajícími kameny v populárním Gran Couloiru při výstupu na Mont Blanc. Zkrátka a dobře se snažím žít svůj život naplno a hledat způsoby, jak ukojit svou závislost na realizování čím dál tím náročnějších výzev.

Po návratu z Nepálu jsem dostal nabídku průvodcovat pro Expedition club v roce 2017 v takových destinacích, jako je například Maroko, Aljaška, Kyrgyzstán nebo Mexiko a celkově se z toho vykrystalizovalo 12 výprav na 4 kontinentech. Uvědomil jsem si, že málokdo má takové možnosti cestovat a hned jsem přemýšlel nad tím, jak bych tohle vandrování mohl vyšperkovat nějakým tím běžeckým projektem. „Co kdybych si v každém z těch států foukl nějaký ten ultramaraton?“ napadlo mě při jednom říjnovém výběhu a ihned jsem začal myšlenku rozvíjet. „Mám v plánu běžet na území Afriky, Ameriky, Asie a Evropy. Proč si nenajít čas a finance na to, abych si zaletěl na jeden ultráč do Austrálie? To už by mohlo být atraktivní čtení i pro neběžce, ne?“ A právě v tento moment jsem měl své kujení piklů přerušit a spokojit se s číslem 13, protože to, co přišlo potom, mi naprosto změnilo způsob myšlení. „Počkat, proč jenom 13? Vždyť žijeme v centru Evropy a v dnešní době se člověk může za pár šupů dostat prakticky kamkoliv. Proč to nerozšířit na další státy a neprojet jich třeba… třeba 26! No jasně, vždyť mi bude 26 let a navíc rok má 52 týdnů, což je v průměru jedno ultra za 14 dní!“

Šestadvacet ultramaratonů Ondřej poběží celkem v 26 zemích na 6 kontinentech | Autor: archiv autora

Od této chvíle jsem začal svému novému projektu věnovat většinu svého volného času a stanovovat mu jasná pravidla. Tak zaprvé není reálné, abych všechny výzvy zrealizoval formou závodu. Lidé mi nebudou jako průvodci platit za to, že se od nich na celý den vypařím. Na výpravách holt budu muset vybíhat ještě před rozedněním, dokud budou mé „ovečky“ spát a nenaruším tak naplánovaný harmonogram. To znamená, že budu muset startovat kolem třetí hodiny ranní, abych se kolem osmé hodiny vrátil a zbytek dne dál vesele průvodcoval. Většinu výzev tedy odkroužím sám bez cizí přítomnosti, jiné zrealizuji formou běhání s kamarády a jen hrstku z nich uskutečním pomocí závodu. Všechny tyto výběhy hodlám zaznamenat nejen pomocí GPS hodinek, ale také je dokumentovat outdoorovou kamerou, aby mi byl případně uznán český, resp. světový rekord. Výhodou je, že ultramaraton je libovolná distance delší než maraton (42 195 m) a pokud budu zrovna některý den v časové tísni nebo mi ten den nebude trať chutnat, můžu zdolat „jen“ 43 km a budu mít splněno.

Chtěl bych, aby byl tento projekt založen na myšlence motivovat lidi k plnění svých snů a překonávání bariér. V půlce října jsem se setkal v Káthmandú s nevidomým horolezcem Honzou Říhou, který se pokoušel vylézt na osmitisícovku Cho Oyu (8 201 m) a jeho entusiasmus mě natolik nadchl, že jsem se rozhodl pomoci zrakově hendikepovaným lidem. Domluvil jsem se tedy se svými sponzory, aby za každý zdolaný kilometr přispěli do nadace Světluška nějakou tou kačkou, a tím získal celý projekt charitativní podtext.

Ondřej Švirák pracuje jako průvodce pro Expedition club | Autor: archiv autora

Nechci znít jako nějaký škarohlíd, ale spousta lidí v mém okolí si vůbec neuvědomuje, jak skvěle se tady u nás máme a že jsme nikdy neměli tak ideální podmínky pro realizaci toho, co nás opravdu baví. Určitě si říkáte: „No jo, to se mu to tady machruje, když je to mladej kluk bez závazků, kterej je talent od přírody a může si to dovolit…“ Hloupost. Jsem alergik se srdeční arytmií a oční vadou, který se narodil s deformovanou nohou a jen díky tréninku se mi většinu těchto neduhů podařilo zlepšit nebo trvale odstranit. Rozhodně nejsem žádný velký talent od přírody, který by měl cokoliv zadarmo. A vzpomínáte si na úvod článku? Ano, mám sice zabezpečenou rodinu, která mě ve všem ráda podpoří, ale na spoustu věcí si musím vydělat vlastní cestou. I když to třeba znamená, že se umažu kapřími vnitřnostmi a spím v mrazu na parkovišti. Inu – kdo chce, hledá způsoby a kdo nechce, hledá důvody. Všichni to známe, když nám doktor Bolíto a profesor Nevímto ničí naše touhy a přání. Klasické vymlouvání ve stylu: „No, až… až… až…“ (místo teček doplňte libovolné výmluvy z oblasti numerologie, meteorologie či psychologie) jsou na každodenním pořádku většiny z nás. Nemusíte zrovna lézt na osmitisícovky, běžet 26 ultramaratonů ve 26 státech nebo přeplavávat kanál La Manche. Stačí i daleko menší cíle, kterými překonáte sami sebe. Běžte a plňte si své sny! Je to totiž jeden z nejkrásnějších pocitů, které můžeme zažít.

Vstoupit do fotogalerie

Ondřej Švirák
poloprofesionální běžec, maminčin miláček a student ÚSI
Žiji plněním svých snů. Sportem mého srdce je běh ve všech formách a většinu volného času trávím na horách. Brigádničím jako horský průvodce pro Expedition Club. Aby toho nebylo málo, jsem také studentem Ústavu soudního inženýrství. Příští rok chci vytvořit světový rekord v rámci zdolání 26 ultramaratonů ve 26 státech na 6 kontinentech!