Téma

25. června 2018

Nadávali nám, že jsme jen mačkači. I ornament je ale vizualizovaná matematika, říká umělec Tomáš Staudek

Obraz Tomáše Staudka Self Portrait | Autor: archiv Tomáše Staudka
Softwarová estetika, matematické umění či algoritmické umění. Pod všemi těmito názvy se skrývá práce výtvarníka a informatika Tomáše Staudka, který na Fakultě informačních technologií VUT vyučuje počítačové umění. Zároveň se v rámci svých seminářů snaží vyvrátit tvrzení, že umění a informatika nejdou dohromady. Myslí si totiž, že všechna díla obsahují nějaký matematický vzorec. Počítač navíc podle něj dělá umění dostupnější i pro lidi, kterým chybí výtvarné vzdělání.

Počítačovému umění se Tomáš Staudek věnuje už přes dvacet let. „Když jsem s tím začínal na Fakultě informatiky Masarykovy univerzity, seděli jsme s výtvarníkem Aloisem Mikulkou. Byl tehdy hrozně naštvaný, že si dovolujeme spojovat počítače a umění. Říkal nám, že jsme jen mačkači. Že něco zmáčkneme a vyleze nám umění. Tak to ale není,“ popsal se smíchem Staudek.

Podle něj je umění generované softwarem stejně tvůrčí jako malování obrazů či sochání. „Jde o to, že za naším uměním je nějaký výpočet nebo algoritmus. A ty zvládá počítač mnohem přesněji a rychleji. Nejprve ale musí někdo zadat určitá data a parametry, následně všechny varianty, které dostane, zhodnotit. A vybrat tu, kterou pak případně bude prezentovat. Není to tak, že bychom jen mačkali tlačítko a vypadávaly výstavy,“ dodal.

Obraz Talking Heads ze sbírky Tomáše Staudka | Autor: archiv Tomáše Staudka
Zároveň ovšem upozorňuje, že se nejedná ani o využívání počítače jako nástroje. „Algoritmické umění nespočívá v tom, že si otevřu grafický program, vyberu si typ štětce a paletu barev a něco si tvořím. Nevyužívám počítač, aby interaktivně zhmotňoval mé představy. Já přesně nevím, co získám, a do toho finálního výstupu bych v ideálním případě neměl nijak zasahovat,“ popsal Staudek.

Výuku počítačového umění na FIT VUT dělí na dvě části. První jsou takzvané výtvarné dílny, v rámci kterých studenti využívají již existující programy pro tvorbu uměleckých děl pomocí počítače. „V druhé části pak jako informatikové musí prokázat nějakou programátorskou znalost. Vytvářejí tedy vlastní aplikace, které mají velmi široký záběr. Řadu z nich ale výtvarníci skutečně používají. Dokonce už se mě umělci každý rok ptají, co máme od studentů nového,“ podotkl Tomáš Staudek.

Konkrétně se pak studenti učí třeba o esteticky nosných funkcích, matematice proporcí, výtvarném chaosu, fraktálech či ornamentech. „Právě ornament je nádherný z výtvarného hlediska, ale je to i čistá matematika. Studenti se sice učí algebru nebo o grupách, pod čímž si obvykle nic estetického nepředstaví. Když jim pak ale ukážete krásný obrázek s tím, že jsou to grupy symetrií, neboli vizualizovaná matematika, tak se toho chytnou,“ uvedl Staudek.

Na rozdíl od klasických výtvarníků mají ti počítačoví ateliéry i galerie ve virtuálním světě. „Každý týden máme jedno téma, na kterém si studenti pracují doma. Máme ale online platformu, přes kterou jsme ve spojení. Mají tam galerii, takže každý vidí, co tam jeho spolužáci nahráli. Navzájem si díla komentují a řešíme to spolu. Na konci semestru pak pořádáme promítání finálních děl,“ popsal Tomáš Staudek s tím, že vybrané umění pak jde i do veřejné online galerie. Zároveň se ovšem snaží alespoň jednou za dva roky uspořádat reálnou výstavu. „Tam vybíráme průřez toho nejlepšího, co v daném období vzniklo. Řada věcí se dá opravdu rovnou vystavit, což mě hrozně těší. Je skvělé, když vidím, že informatik najednou začne používat kód pro tvorbu výtvarných věcí,“ dodal.

Za třináct let, co Tomáš Staudek na FIT VUT vyučuje, prošlo kurzem téměř devět set studentů. „Počet studentů se nyní ustálil přibližně na padesátce každý semestr, což je ideální, protože tak máme možnost se potkávat i mimo školu, chodit na výstavy a podobně. Vím, že zhruba třetina absolventů se dnes věnuje webdesignu a grafice, takže řadu znalostí využijí,“ podotkl Staudek.

Algebraické fraktály od Natálie Lajčiakové | Autor: archiv Tomáše Staudka
Podle něj je matematický pohled výtvarnému umění blíž, než se na první pohled může zdát. I u běžných obrazů tak hledá jejich formální struktury. „Když jdu na výstavu, dívám se, jaký je algoritmus, ve kterém daný umělec operuje. Většina umělců má totiž určitá opakující se pravidla a schémata, ačkoliv se třeba věnují klasické malbě a s počítačem vůbec nepracují,“ vysvětlil Staudek.

On sám se k vlastním dílům vrací i měsíce, než je považuje za hotová. „Máme výhodu, že nám neschne barva. Jinak ale využíváme matematiku a hledáme ty správné parametry a nejlepší možné nastavení,“ uvedl Staudek s tím, že se stále občas setkávají i s pobouřením či nepochopením jiných výtvarníků. „Občas někoho rozčiluje, že je tento typ umění lidem přístupnější. Že nemusíme prvně strávit desítky hodin kreslením figur, než se můžeme do výtvarného umění pustit. Už od šedesátých let, kdy se algoritmické umění začalo objevovat, je ale snaha tuto oblast zdemokratizovat. Byl to způsob, jak se vyhranit vůči exkluzivitě umění. Známá díla se obvykle vydraží za velké peníze, někdo si je zamkne doma a už se k nim nikdo nedostane. My o tom, co děláme, mluvíme a snažíme se to sdílet,“ uzavřel Staudek s tím, že výtvarná informatika rozhodně není pouze pro budoucí programátory. Se stejným úspěchem ji totiž vyučuje například i na filozofické fakultě.

(zep)
 
Vstoupit do fotogalerie

TémataFakulta informačních technologií umění & architektura zaměstnanci

Související články:
S profesorem Alexandrem Medunou o umění, o tom, proč v poslední době raději učí, i jeho zkušenostech z Ameriky
Odstraníme nádor z mozku, epileptické záchvaty i třes rukou. Bez jediného řezu, tvrdí programátor Jiří Jaroš
Mobilní aplikace OneProve rozpozná padělek od originálu
Z Baskicka do Brna. Mireia Diez Sánchez na VUT učí počítače rozumět lidské řeči
Poznají, kdo na nahrávkách mluví. Jejich aplikace pořizují tajné služby i úvěrové společnosti