Sport

15. května 2020

Nejtěžších je prvních deset kroků, říká slacklinista Josef Vychodil

Highline je podle Vychodila hlavně o zvládnutí vlastního strachu z pádu | Autor: Aleš Bém

Chodit na popruhu širokém pár centimetrů desítky metrů nad zemí. Tak vypadá highline – sport, který kombinuje schopnost udržet balanc s uměním ovládnout vlastní mysl. Několik let se mu věnuje i doktorský student FEKT VUT Josef Vychodil. Začínal na krátkém popruhu nataženém mezi stromy v parku, dnes ujde i sto čtyřicet metrů vysoko nad zemí. Sport mu dává možnost se překonávat a pracovat se svou myslí i pocit euforie.

Jakmile se oteplí, je v řadě parků vidět natažený popruh mezi stromy a lidi různého věku i kondice snažící se pár centimetrů nad zemí projít. Věnují se takzvanému slackliningu. „Slackline je širší pojem. Je to zjednodušeně řečeno chození na popruhu. Má ale řadu odnoží. Třeba trickline, který je divácky zajímavější. Popruh je hodně našponovaný a dají se na něm dělat různé triky. Například skákat salta. Longline jsou popruhy, které mají minimálně třicet metrů na délku. Waterline je zase popruh natažený nad vodní hladinou,“ přibližuje Josef Vychodil.

On sám začínal standardním slackliningem v parku. Přitahovala ho ale královská disciplína – highline. „Tam je popruh natažený ve výšce alespoň deset metrů nad zemí. Je potřeba se jistit, takže se chodí v horolezeckém sedáku. Ze všech jmenovaných je mentálně nejnáročnější,“ dodává Vychodil.

Doktorský student FEKT VUT se sportu věnuje přibližně osm let. Z toho první tři čtyři roky chodil pouze v parku a postupně zvětšoval vzdálenosti. „Začínal jsem mezi stromy na vzdálenosti pět až deset metrů. Postupně jsem se nakonec dostal k highline, což byl docela šok. Protože standardně už jsem chodil bez problémů padesát šedesát metrů. Pak jsem se ale dostal nahoru a neudělal jsem ani krok. Člověk tam sedí a není schopný se pohnout z místa. Nepustí ho hlava,“ říká Vychodil, který má zároveň i horolezeckou průpravu.

Slackline má údajně původ v USA, kde si horolezci krátili čas chozením po řetězech kolem parkoviště | Autor: pixabay
Chození ve výškách se podle něj liší jak v psychologickém aspektu, tak po technické stránce. „V parku se lajny hodně napínají. Ve vzduchu ne. Takže je technika chození trochu jiná a člověk se to musí naučit. Ale nejdůležitější je naučit se pracovat s hlavou. První dva roky jsem jednou za měsíc jel na highline, vylezl nahoru, přivázal se a jen tam seděl,“ dodává Josef Vychodil. Člověk si podle něj musí zvyknout na neustálé projevy pudu sebezáchovy a strachu. „Na lajně je člověk pořád ve strachu z pádu a z toho volného letu. Přitom ale musí zůstat ohromně soustředěný a dělat přesné, koordinované pohyby,“ vysvětluje Vychodil.

Právě možnost se překonávat ho ale na sportu láká. „Nejtěžších je prvních deset kroků. Pak už se člověk obvykle rozchodí a dostaví se často i takzvané flow. Je v určité zóně a nemůže myslet na nic jiného. Ale třeba vloni jsem udělal svůj osobní rekord a přešel na highline 140 metrů. Během toho se žádné flow nedostavilo. Celou cestu jsem bojoval, nadával,“ dodává se smíchem Vychodil. Obecně ale podle něj člověk při slackline zažívá pocit euforie. „Když člověk jde, na nic jiného nemyslí a něco zdolá, tak se pak dostavuje příval radosti a euforie. Pamatuju si, že když jsem poprvé přešel highline, tak jsem pak po cestě domů v autě musel křičet, abych ze sebe ten přetlak adrenalinu a radosti dostal. Ale člověk si rychle zvykne. A pak potřebuje víc a víc,“ říká Josef Vychodil.

Vloni Josef Vychodil vytvořil svůj osobní rekord a přešel ve výšce celých 140 metrů | Autor: Lubomír Varga
Podle něj je slacklinová komunita otevřená jakémukoliv zájemci. Stačí se přidat v parku, nebo na sociálních sítích. „Máme skupinu na Facebooku, kde se domlouváme. Pravidelně se pak scházíme v Lužánkách. Jsou roky, kdy je zájem větší, a pak jsou zase období, kdy je nás méně, ale určitá stabilní základna v Brně existuje,“ dodává Vychodil.

Jeho snem je propojit doktorské studium na FEKT VUT a svou vášeň pro highline v podobě přechodu budovy T12. „Chodím kolem a do té budovy už řadu let a vždycky se dívám, že by šla hezky přejít. Tak si říkám, že by to mohlo být takové hezké završení mého doktorského studia,“ uzavírá Josef Vychodil.

(zep)

Témata

Související články:
Člověk má hrát proti hřišti, ne proti ostatním. Golf už není sport pro snoby, myslí si akademický mistr ČR v golfu
Byl jsem blázen, který všude jezdil na bruslích, říká nadějný rychlobruslař
VUT získalo na Akademickém mistrovství ČR v terčové lukostřelbě dvě medaile
Výuka v Singapuru se příliš neliší. Školné jde ale do milionů
Studenti chtějí pomáhat. Sami se ale mnohdy bojí, říkají organizátorky Kapky krve