Lidé

19. listopadu 2020

Rozhodovala se mezi medicínou a architekturou, teď navrhuje pavilon onkologické nemocnice

Magdaléna Buzová se oklikou k medicíně vrátila, i když jinak, než by nejspíš čekala. | Autor: Tereza Kadrnožková
Čtyřiadvacetiletá Magdaléna Buzová má za sebou návrhy soudu, porodnice, městské čtvrti s byty pro mladé i komunitní bydlení seniorů. Kromě zkušenosti na Erasmu si může připsat výhru v prezentační soutěži 8 z VUT a více než dvouletou praxi v mladém architektonickém studiu. Vše ale mohlo být jinak, kdyby se před šesti lety nestala černou ovcí lékařské rodiny a využila úspěšných přijímacích zkoušek na medicínu.

Byla u vás Fakulta architektury VUT, kde budete na jaře absolvovat, první volbou ve výběru vysoké školy?
Jak se to vezme. Pocházím z rodiny lékařů, ale když jsem byla malá, byla jsem kreativní dítě a hodně jsem si kreslila. V posledních letech na střední škole stejně vyvstala otázka, jestli nejít studovat medicínu. Nakonec jsem se tam dokonce dostala, přesto jsem se rozhodla pro architekturu. Plno lidí mě odrazovalo, že je to těžká škola a architekti berou málo peněz. Cítila jsem ale, že mě to nejspíš naplní víc. Jsem z Českého Těšína a hlásila jsem se na architekturu do Brna i do Prahy. V Brně mi to ale přišlo víc rodinné i kvůli počtu studentů a při přijímacích zkouškách jsem tu měla lepší pocit.

Nelitujete rozhodnutí?
Nelituju, že jsem nešla na medicínu, a to i přesto, že první ročník na architektuře byl opravdu těžký. Slyšela jsem, že postupem času je to lehčí, ale nikdy jsem takový pocit neměla. Spolužáci, kteří přišli třeba ze stavební školy, měli výhodu. Já jsem se vedle nich plácala v pozemním stavitelství. Už v prvním roce jsem zažila i práce přes celou noc.
Jednou z nemocničních staveb, které Magdaléna Buzová navrhovala, byla zlínská porodnice. | Autor: Magdaléna Buzová, Johana Krejčí

Dnes se zaměřujete na velké stavby, kdy a jak jste se začala profilovat?

Každý si projde jak návrhem rodinných domů, tak větších budov. Největší možností, jak se profilovat, je podle mě výběr ateliérů. V prvním ročníku jsem se přihlásila k hostujícímu architektovi ze Slovenska, Peteru Jurkovičovi. V druhém jsem se už zaměřovala na větší stavby, navrhovala jsem třeba divadelní sál. Zajímala jsem se vždycky o ambiciózní projekty. Momentálně jsem na Ústavu experimentální tvorby, kde zpracováváme nová a neortodoxní témata. Několik ateliérů i bakalářskou práci jsem absolvovala pod vedením skvělého týmu pedagogů Svatopluka Sládečka a Nicol Gale z Ústavu experimentální tvorby. Budu tam i končit diplomovou prací, ve které navrhuji pro Masarykův onkologický ústav Centrum prevence rakoviny a pavilony pro další moderní technologie léčby. Tvoříme nový pavilon nejen pro pacienty, kteří už mají nějakou zkušenost s onkologickým onemocněním, ale cílem je poskytnout komfortní prostředí i veřejnosti se zájmem o prevenci před onkologickou diagnózou. Budou tam lůžkové kapacity, oddělení zobrazovacích metod, ale také poradenské centrum pro lidi, kteří se s nemocí setkali. To vše řešíme v úzké spolupráci lékařského týmu a managementu MOÚ, taková zadání se z knih a manuálu vyčíst nedají. 

Jak moc se liší třeba obtížností návrh rodinného domu a nemocničního pavilonu?
V architektuře se to příliš nevidí, protože zdravotnické stavby jsou jedny z nejsložitějších, ale jsem ráda, že jsme se do toho pustili. Každý jsme se někdy setkali se zdravotnickou stavbou. Nikomu se tam moc nechce, ale každý tam v určitém stadiu našeho života potřebujeme. Mým úkolem je přetavit stavby do více empatické podoby, aby se tam lidé nebáli. Stavba by je měla vítat a neměla by v nich vzbuzovat strach. To je ještě důležitější aspekt, pokud jde o onkologickou péči.

Spolupráci s Masarykovým onkologickým ústavem si mladá architektka už vyzkoušela při návrhu odpočinkového altánu v zahradě nemocnice. | Autor: Magdaléna Buzová

Pomáhá vám při návrhu nějak i to, že ve vaší rodině jsou lékaři?
Když jsem pracovala na návrhu porodnice ve Zlíně, radila jsem se s příbuznými. Hodně jsem toho ale musela načíst. Zdravotní stavby projektuje třeba deset lidí šest let a architekti jsou poměrně úzce profilovaní. V rámci spolupráce s Masarykovým onkologickým ústavem mi byla přislíbena pomoc lékařů, což je skvělé. Očekávám, že v určitou chvíli do návrhu vstoupí a řeknou mi, co je potřeba udělat jinak.

Jaké další projekty máte za sebou?
Moje srdcovka je asi bakalářská práce. Věnovala se Brnu a současné problematice, tedy stavbě nového brněnské okruhu a dopadům, které to může mít na čtvrti, kterými bude okruh procházet. Bydlení+ mělo hlavní myšlenku vytvořit pravé Tomkovo náměstí. Dříve to byla dělnická čtvrť, pak se tam postavila široká silnice a genius loci zmizel. Rozhodla jsem se jít cestou studentského bydlení. Počítala jsem s tím, že studenti jsou poměrně přizpůsobiví a nemusel by jim vadit hluk zvenku. Chtěla jsem tím do oblasti přinést novou krev. Ve Zlíně jsem dělala projekt Manufaktura, což byla budova pro firmu, která se věnuje výrobě rukavic. Byl to experiment v tom, že jsme stavěli výrobní areál v centru města. Půl roku jsem strávila na Erasmu ve Francii, kde jsem se věnovala další těžké stavbě, a to byl soud. Pracovala jsem také na návrhu městského sálu.

Výzvou byl návrh výrobní haly uprostřed města. | Autor: Magdaléna Buzová, Johana Krejčí
Už při vysoké škole jste začala pracovat v oboru. Byla to srážka s realitou?
Pracuju už přes dva roky v mladém brněnském studiu Ateliér Menšík Skrušný, které založili moji starší spolužáci. Setkávám se tam i s menší typologií, třeba s rodinnými domy. Je to úplně jiný svět než škola, kde se můžu kreativně vyžít. Mám pocit, že lidé v Česku nemají k architektuře a k tomu zaměstnání takový respekt jako jinde. Dost Čechů má názor, že nepotřebují architekta, protože domek si zvládnou nakreslit oni sami. Navíc berou návrhy architektů jako sny, které se nikdy neuskuteční. A to je škoda.

Studium končíte příští rok, jaký je váš další cíl?
Ráda bych ještě vycestovala do zahraničí. Myslím, že ta zkušenost je nenahraditelná. Byla jsem ráda, že jsem jela na Erasmus, protože mi to dalo opravdu hodně. Ráda bych si zkusila praxi v zahraničí, a to ať už v severských zemích, ve Švýcarsku nebo třeba ve Francii. Prakticky bych jela kamkoliv.

 

Témata

Související články:
Navrhli futuristickou stanici pro hyperloop v Brně, město o ni projevilo zájem
Cenu Bohuslava Fuchse získal parkovací dům v Novém Lískovci
Nechtěl sedět doma a číst zprávy, mladý architekt z VUT pomáhá se skauty v domově pro seniory
Dřevo je fascinující materiál, myslí si jedna z vítězek soutěže Stavby s vůní dřeva
Absolventi Fakulty architektury získali druhé místo za návrh komunitního bydlení pro sběratele