Lidé

8. března 2016

Mladé architekty je potřeba naučit přemýšlet a ne kopírovat, tvrdí Jan Kristek

Podle Kristka se řadu věcí začínající architekti nad papírem nenaučí | Autor: Pixabay

Zkusit vytvořit projekt, na jehož začátku nikdo neví, co bude výsledkem. Nechat se inspirovat místem, materiály i vlastními zkušenostmi. To je hlavní záměr ateliéru architektů Jana Kristka a Jaroslava Sedláka na Fakultě architektury VUT. Ačkoliv řada lidí označuje jejich výuku za netradiční a inovativní, sám Kristek se domnívá, že ve srovnání se zahraničními školami je jejich přístup spíše standardní.

Při vytváření koncepce vlastní výuky čerpal architekt Jan Kristek hlavně ze své vlastní zkušenosti a snažil se zapojit výukové metody zahraničních kolegů. „Studoval jsem fakultu výtvarných umění ve Vídni a kdysi jsem byl na Erasmu ve Francii. Nemyslím si proto, že by byl můj způsob výuky nějak zásadně novátorský. Spíš čerpám z toho, co jsem sám zažil. Ale neznamená to, že bych pouze okopíroval, co dělají jiní,“ upozornil Kristek. Podle svých slov se snaží vymýšlet výuku především tak, aby jeho samotného bavila. „Pokud chci dobře učit, musím se studenty dělat něco, co zajímá i mě samotného,“ dodal Kristek.

Projekt Echosound si odnesl jedno z hlavních ocenění v soutěži Bohuslava Fuchse | Autor: zep

Typicky se studenti podle Kristka v ateliérech snaží zvládnout nějaký architektonický typ, například knihovnu, kostel nebo obytný dům. „I to se samozřejmě někde musí architekt naučit, nicméně to co primárně zajímá nás, není pouze reprezentativní role architektury,“ vysvětlil Kristek. Daleko důležitější je podle něj zda studenti skrze svoji práci odhalí něco nového a zda jsou schopni vytvořit nové povědomí o něčem, co sami odpozorovali.

Kristkův a Sedlákův ateliér proto nemá ani formu přednášek, ani seminářů, ale takzvaného learning by doing, tedy učení se věcí jejich děláním. „Nefunguje to jako jednosměrný vysílací kanál od učitele k žákům, ale žáci se učí tím, že věci, o kterých se mluví, opravdu zkouší. Podobně to funguje u řemesel, protože se nedají naučit tak, že si o tom studenti někde přečtou nebo jim přednesu, jak se to dělá. Tento způsob práce i uvažování se nedá zvládnout pouze v ateliéru nad papírem,“ dodal Kristek.

V rámci jeho ateliéru proto studenti musí zpracovat projekt, u kterého jim ovšem vyučující nezadávají, jak má vypadat. Semestr je rozdělený na jednotlivé úkoly, které na sebe navazují, ale studenti se s nimi seznamují postupně. „Problém je, že v momentě, kdy člověk vytvoří na začátku zadání, už v něm obsáhne i jistý návod, jak má projekt skončit,“ vysvětlil důvod postupného vypracovávání Kristek. Studentům proto vyučující ponechávají volnost a umožňují jim najít si vlastní metody práce.

Jedna ze skupin mapovala běžecký prostor v okolí Králova Pole | Autor: zep

V minulém semestr se Kristek se Sedlákem rozhodli věnovat ve výuce novým pohledům na město. „Projekt se jmenoval Za hranicemi pharmakonu a soustředili jsme se na to, jak se architekti mohou dívat na město. Jednou z hlavních tezí současné architektury je, že město je nemocné a je potřeba ho léčit. Architekti pak ve městě hledají nějaký problém a jeho možné řešení. My jsme chtěli zkusit, zda je možné se na město dívat i jinak než skrze metaforu zdraví a nemoci,“ popsal hlavní myšlenku podzimního ateliéru Kristek.

Studenti ve dvojicích dostali některou z brněnských oblastí. Mapovali tak například okolí Stránské skály, maloměřického nádraží nebo ulice Sportovní. „Záměrně jsme volili místa, která nejsou příliš zastavěná, protože architekti jsou zvyklí o prostoru uvažovat skrze domy a výstavbu,“ vysvětlil Kristek. Budoucí architekti proto k mapování museli použít různé netradiční metody. „V jedné ze skupin byl například člověk, který pravidelně běhá. Rozhodli se proto svěřenou oblast zmapovat během. Vycházeli z teze, že Lužánecký park je prostor z devatenáctého století využívaný k běhu. Dále je tam stadion z dvacátého století, který je také využíván k běhu. A tato skupina přemýšlela, jak by měl vypadat běžecký prostor jednadvacátého století na základě toho, co pro ně běh znamená a co je pro ně důležité,“ popsal projekt jedné ze skupin Kristek. Studenti ale neskončili jen u teoretické práce. V poslední fázi výuky museli do prostoru zapracovat nové prvky, které měly být inovativní a zároveň účelné. Předtím, než svoje nápady zahrnuli do finálního prototypu, je navíc museli otestovat.

O tom, že tato metoda výuky přináší své výsledky svědčí fakt, že tři ze čtyř projektů si následně odnesly ocenění z desátého ročníku Ceny Bohuslava Fuchse. Projekt Echosound, který Kristek se Sedlákem v rámci ateliéru také vedli, si dokonce z této soutěže studentských architektonických prací odnesl jednu z hlavních cen.

(zep)

TémataFakulta architektury Výuka Architektonický návrh