Lidé

10. září 2019

Ladislav Zikmund-Lender: Umění je vždycky politické, ať už se nám to líbí, nebo ne. A je tím političtější, čím hlasitěji o sobě prohlašuje, že není

Ladislav Zikmund-Lender působí na FaVU jako odborný asistent | Autor: Igor Šefr
S historikem umění Ladislavem Zikmundem-Lenderem, který je od loňského akademického roku odborným asistentem Katedry teorií a dějin umění na Fakultě výtvarných umění VUT, o jeho vztahu k Hradci Králové a hledání brněnských témat, o tom, jak učit budoucí umělce dějiny umění i o profesní povinnosti uměleckých historiků projevovat občanskou neposlušnost. A také o tom, co spojuje Brno s Berkeley, odkud se asistent FaVU koncem prázdnin vrátil.

Studoval jste kunsthistorii na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy a potom na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Jak k tomu došlo?
Když jsem se v roce 2004 hlásil na dějiny umění, podal jsem si několik přihlášek a dostal jsem se na nový obor dějiny křesťanského umění na Katolické teologické fakultě, kde tenkrát slibovali, že nám budou při přednáškách promítat obrázky přímo z internetu, což tehdy znělo jako úplné sci-fi. To u mě rozhodlo. Nikdo nám pak sice nic nepromítal, první hodinu Úvodu do dějin umění přivezla přednášející starý dobrý meotar a promítala nám jednotlivé stránky ze Slovníku pojmů z dějin umění. Ale setkal jsem se tam s několika zajímavými pedagogy, hlavně Marií Rakušanovou, která mě nadchla pro dějiny umění 20. století a moderní vizuální kulturu. Trochu nešťastný jsem byl z tamější výuky středověkého umění, tak jsem se seznámil s Milenou Bartlovou, která mě sice mnohem později jen velmi krátce učila na VŠUP, ale považuji ji za svou nejvýznamnější pedagožku. Na magisterské studium jsem pak šel do Brna, protože v té době už jsem se začal specializovat na dějiny architektury a jako velmi inspirativní osobnost mi připadal profesor Jiří Kroupa, který mě nasměroval tam, kde dnes jsem.

Specializujete se na architekturu 19. a 20. století, hlavně ve vztahu k Hradci Králové, odkud pocházíte, ale už druhý rok jste v Brně. Stačil jste si už prošlapat Brněnský architektonický manuál?
To ano, ale… zajímavá témata královéhradecké moderní architektury se pro mě sice už dost vyčerpala a už bych se toho Hradce docela rád zbavil, ale pořád se mi to nějak nedaří. S kolegy pracujeme na Královéhradeckém architektonickém manuálu, s Nakladatelstvím Paseka jednáme o průvodci Hradec moderní, který by měl navázat na předchozí Praha moderní a Brno moderní. Co se týká Brna, vzhledem k tomu, že tady působilo a působí poměrně hodně vynikajících historiků moderní architektury a taky díky zmíněnému BAMu, těch témat pro mě už mnoho nezbývá. Ale našel jsem jedno téma, které souvisí s mým kalifornským výzkumem, a to je osobnost Jaroslava Josefa Polívky, což je sice zapomenutý, ale poměrně významný meziválečný inženýr, konstruktér, který se označoval i za architekta, i když vystudoval stavitelství. Byl v pravém slova smyslu světovou osobností.
Den architektury v Hradci Králové | Autor: archiv Ladislava Zikmunda-Lendera
Jaký má vztah k Brnu?
Nejdřív působil v Curychu, potom v Praze a současně zanechal mezi válkami poměrně významnou stopu právě v Brně. Díky jeho deníkům se dozvídáme, že skoro polovinu svého pracovního času na přelomu dvacátých a třicátých let trávil v Brně, kde realizoval Palác Jalta i vedlejší budovu (původně Siemens), dále činžovní domy na rohu Kotlářské a Bayerovy ulice nebo funkcionalistický palác Družstva obchodních a průmyslových zaměstnanců, který stál na místě dnešního kina Scala a byl v padesátých letech přestavěný architektem Luborem Lacinou. Dále byl autorem celé řady nerealizovaných projektů pro Brno a je zde i několik dalších projektů, u nichž se zatím nepodařilo dohledat, jestli byly realizované, nebo ne. Výsledně se ukazuje, že Jaroslav Polívka zanechal v Brně daleko větší stopu, než byl Palác Jalta, díky kterému se zde proslavil. Palác Jalta byl první velkoměstský multifunkční palác s pasáží tohoto typu v Brně – Polívka díky své zkušenosti s palácem Chicago a Habich tento typ staveb Brnu představil a po něm pak ve městě vznikly další takové stavby.

Jak souvisí Polívka s vaším kalifornským výzkumem?
Jaroslav Polívka totiž mezi lety 1938–1939 emigroval do Spojených států a už se nevrátil. Usadil se v Berkeley v Kalifornii, kde působil na univerzitě, současně pak začal působit i na Stanfordově univerzitě a v roce 1946 začal poměrně úzce spolupracovat s významným americkým architektem Frankem Lloydem Wrightem. To byl vlastně jeho největší životní úspěch, kterého dosáhl v šedesáti letech, a díky tomu je vlastně slavnější ve Spojených státech než u nás. Jako emigrant byl u nás po roce 1948 persona non grata, upadl v naprosté zapomnění. Zemřel v Kalifornii, kde je i pohřben. Na podzim vychází knížka Kalifornské sny, kde je Polívkovi věnovaná asi jedna třetina, hlavně jeho kalifornskému období. Výhledově by snad měla vzniknout i výstava a samostatná monografie.

Co vás vůbec přivedlo do Kalifornie?
Na přelomu let 2016–2017 jsem byl v Kalifornii na Fulbrightově stipendiu. Po návratu jsem úplně nevěděl, co budu dělat, protože jsem mezitím přerušil všechny pracovní závazky. Hlásil jsem se do různých výběrových řízení, mezi nimiž bylo také asistentské místo na VUT, a vyšlo to.

Je v atmosféře FaVU cítit, že se nachází na technické univerzitě?
To ani ne. Ale že je FaVU součástí VUT, je pro ni podle mě nepochybně benefitem. Domnívám se totiž, že velmi podstatnou součástí školení budoucích umělců a designérů je zahraniční zkušenost a navazování zahraničních styků. Díky tomu, že FaVU je součástí VUT, má myslím daleko lepší vyjednávací pozici právě pro zahraniční styky, než kdyby to byla samostatná a poměrně malá solitérní umělecká škola.
Pecha Kucha Ústí nad Labem | Autor: Tomáš Lumpe
Jací jsou posluchači FaVU studenti?
Několik let jsem působil na Filozofické fakultě v Českých Budějovicích, kde studovali budoucí historikové umění. Výuka na umělecké škole je dost jiná, její posluchači nepotřebují ani encyklopedické znalosti, ani být vychováváni k tomu, aby si vytvořili znalecké oko a trénovali vizuální paměť jako historikové umění. Budoucím umělcům stačí seznámit se se základní osou dějin umění, co ale potřebují, je naučit se o těch dílech uvažovat a hlavně mluvit. Je třeba vytříbit studentům jazyk, aby se o umění dokázali vyjadřovat, protože to jim může pomoci obhájit jejich vlastní díla, kriticky o nich uvažovat, musí být schopni poučené sebereflexe. Pro umělce je strašně důležité umět trochu poodstoupit od toho, co dělají, a uvědomit si, proč to dělají a jakou zaujímají svou výpovědí pozici. Protože současné umění musí být čím dál víc schopné obhájit svou vlastní existenci, ať už na poli umělecké kritiky a akademické debaty, ale hlavně před veřejností. Společnost dobré umění nezbytně potřebuje, ale mělo by být přístupné každému, kdo o to má zájem.

Nedá se přeslechnout, že v souvislosti s dějinami výtvarného umění od vás docela často zaznívá slovo design…
Design znamená návrh, tím začíná velká číst vizuální kultury. Snažím se tedy do přednášek zahrnovat další obory vizuální kultury kromě malby, sochy a kresby. Samozřejmě prostor pro přednášky o dějinách českého a světového umění 20. století je omezený, ale už proto, že na ně chodí studenti ze všech ateliérů, tak aby studenti z designu nebo typografie neposlouchali pořád jenom o malířství, snažím se do přednášek zařazovat i design, typografii nebo fotografii. Trošku jsem se designem zabýval už v Českých Budějovicích, kde byl požadavek předložit studentům něco, co se na jiných školách tolik nepřednáší, tak jsem nabídl přednášky z dějin užitého umění, uměleckého řemesla a designu s důrazem na design 19. a 20. století. Ale design samozřejmě souvisí s architekturou. Právě v tématech architektury první čtvrtiny 20. století to ani není možné oddělit, protože architekti měli ambici propojit všechny umělecké obory v jeden, takže se zabývali třeba i navrhováním nábytku nebo typografií v architektuře.

I když slovo design se tehdy ještě nepoužívalo…
Používaly se různé pojmy. Třeba pro design nábytku se používala drobná architektura nebo užité umění, umělecké řemeslo, umělecký průmysl a podobně, každý měl trochu jinou genezi a konotaci. Pojem design je podle mě docela přiléhavý, i když je k němu třeba zaujmout určité kritické postoje vzhledem k měnící se společnosti, sociálním nerovnostem, globalizaci, environmentální krizi atd. Design by měl tyto problémy řešit, ne prohlubovat. Koncept designu je založen na tom, že se něco navrhne a pak se to vyrábí sériově. Ale nemůžeme vyrábět čím dál víc věcí, musíme se naopak vrátit k prvopočátkům designu, udělat krok zpátky a začít používat a recyklovat věci, které už máme ؘ– to si myslím, že je úkol dnešního designéra.

V posledních letech design pořád víc ujíždí až do jisté nemravnosti…
Nemravnosti a elitářství. Protože když otevřete křídové časopisy o designu nebo se jdete podívat na přehlídku designu, tak je to vždycky určeno pro bohaté bílé Euroameričany – přitom design by měl mít naopak kritickou subverzivní pozici, měl by společnost trošku usměrňovat s ohledem na budoucnost. Design měl vždycky nějak prospektivní, futuristický pohled, měl vždycky ambici dívat se do budoucna a mám pocit, že tuhle funkci dnešní design úplně neplní, ale že se naopak zasekl v modernistické vizi architekta a designéra, který navrhuje pro bohatou klientelu bez ohledu na tenčící se přírodní zdroje a podmínky výroby. Proto se snažím, aby studenti měli vždycky na paměti to environmentální hledisko, ať už dělají cokoliv – židli, tramvaj nebo kafemlejnek…
Kniha Zikmunda-Lendera o královehradecké architektuře | Autor: archiv Ladislava Zikmunda-Lendera
Je o vás známo, že se angažujete ve veřejných kauzách souvisejících s ohroženými památkami. Myslíte si, že angažovanost patří do popisu práce kunsthistorika?
Nepochybně – neangažovaný historik umění je společnosti k ničemu. Když člověk projde nějakým specifickým typem vzdělání a má určité penzum znalostí a schopností, tak by je měl využít k tomu, aby mohl být společnosti prospěšný. Už třeba svou schopností kriticky analyzovat význam vizuálního sdělení. A myslím si, že bez angažovanosti, ať už jakéhokoliv druhu, to zkrátka nejde. Takže představa, která je v současném veřejném prostoru poměrně častá – že je potřeba oddělit umění a politiku a že umění představuje nějaké nadčasové estetické hodnoty, zatímco politika je něco, čím se umění špiní – je podle mě naprosto zvrácená. Umění vždycky bylo z velké části tvarováno mimouměleckými okolnostmi, jako byly peníze, politika, moc, magie nejrůznějšího druhu a víra v nadpřirozené síly. Umění je vždycky politické, ať už se nám to líbí, nebo ne. A je tím političtější, čím hlasitěji o sobě prohlašuje, že není.

Mnohdy u nás dochází k bourání památek – je to tím, že naše legislativa má v tomto ohledu nedostatky?
Já si myslím, že to není jen legislativou, ale že je to především úrovní veřejné debaty. Novináři, a potom ani veřejnost, nejsou schopni kriticky zhodnotit, jaké kdo má v jednotlivých kauzách zájmy a jaké kdo na základě těchto zájmů zastává pozice, jinak by dokázali rozklíčovat, jak se věci mají. Když se bavíme například o Transgasu nebo o hotelu Praha a PR oddělení nějakého developera vydá prohlášení, že ty stavby jsou jako komunistické bunkry, tak to není zrovna neutrální pozice, je to naopak účelová rétorika sledující soukromé zájmy. A takové názory není možné nekriticky přebírat.

Můžete uvést nějaký případ angažovanosti či neposlušnosti, která vedla k dobrému konci?
Těch neúspěšných případů je samozřejmě mnohonásobně víc než úspěšných, ale vzpomínám si na jeden, který byl současně jedním z prvních případů, ve kterých jsem se sám trochu angažoval. Týkal se obchodního domu Uran v České Lípě, který měl být zbourán, nebo přestavěn, což bylo dané určitou neinformovaností politické reprezentace v České Lípě. Ten obchodní dům je jedno z předních děl architektonického ateliéru SIAL, který působil v 70. a 80. letech v Liberci, konkrétně architekta a budoucího významného pedagoga Emila Přikryla. Je to skvostná architektura, která ve své době naprosto převyšovala průměr na menších městech. A tehdy ta angažovanost, která vzešla jednak z okruhu kolem nás, tehdejších studentů dějin umění, a jednak od profesora Rostislava Šváchy, byla nakonec úspěšná. Obchodní dům Uran dodnes stojí v poměrně zachovalé původní podobě.
Přednáška o díle Toyen v rámci festivalu Queer Eye | Autor: festival Queer Eye
Při ohrožení památek nemusí jít právě o bourání, týká se i necitlivých rekonstrukcí. Znáte v současné době v Brně nějaký příklad ohrožení?
Určitým varovným signálem bylo, když před pár lety požádal majitel hotelu International o zrušení památkové ochrany hotelu a ministerstvo kultury mu vyhovělo. Zatím se žádné vyloženě ohrožující zásahy do té památky nedějí, ale tím, že se to stalo, by se v budoucnu bez jakéhokoli zádrhele dít mohly. No a pak je tu celá obrovská kapitola umění ve veřejném prostoru, i když zrovna v Brně je ta situace dost sledovaná díky lidem, kteří se v této oblasti dlouho angažují, jako například moje kolegyně z katedry doktorky Jana Kořínková, Markéta Žáčková, kurátorka Marika Kupková a další. V Brně je to tedy pod drobnohledem, ale v ostatních městech se sochy jako na běžícím pásu odvážejí do šrotu nebo se vykupují za cenu materiálu. To jsou skandální případy.

Na čem právě pracujete, na co se těšíte?
Těším se na knihu Kalifornské sny, která brzy půjde na trh. Na ní jsem spolupracoval s ilustrátorem Honzou Šrámkem, který pro ni vytvořil ilustrace již neexistujících nebo nikdy nerealizovaných staveb. Také se těším na konferenci, kterou pořádáme v rámci specifického výzkumu, který na FaVU realizuji. Významně v něm spolupracujeme s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy. Výsledkem bude konference Teplé dějiny v českých zemích / Queering Czech History a uskuteční se 29.–30. listopadu v Praze. Hlavním tématem budou neheterosexuální komunity v české historii, příspěvky budou zaměřené na různé kulturní oblasti jako dějiny filmu, dějiny televizní tvorby, samozřejmě dějiny umění, dějiny literatury, ale i některé příspěvky z dějin práva a lékařského diskursu. Přítomnost a viditelnost menšin v dějinách je pro současnou debatu nesmírně důležitá.

(jan)
Vstoupit do fotogalerie

TémataFakulta výtvarných umění zaměstnanci

Související články:
Na rodinu Bauerů i architekta Loose rodné Brno zapomnělo. Snažili jsme se je vrátit domů, říká Kořínková z FAVU
Stojíme u zrodu stejně revoluční novinky, jako byl objev fotografie, říká Michal Gabriel o digitálním sochařství
Digitální sochařství: FaVU byla první v Evropě
Moravská galerie mění image. Chce přilákat víc lidí
Vetřelci a volavky získali další cenu. Tentokrát na knižním veletrhu v Lipsku