Lidé

20. února 2017

Ivan Koleček: Čeští architekti navrhují příliš přepychově

Architekt Ivan Koleček působí ve Švýcarsku, je ale velmi spjatý s Brnem | Autor: archiv Ivana Kolečka

Architekt Ivan Koleček sice působí od roku 1969 ve Švýcarsku, ale tento bývalý pedagog Fakulty architektury VUT v Brně je dodnes významně spojený s Brnem. Podílel se na rekonstrukci Uměleckoprůmyslového muzea v Husově ulici a vytvořil také architektonickou studii pro odsunutou variantu brněnského nádraží. Za svou práci si v lednu převzal i Cenu města Brna v kategorii Architektura a urbanismus. Většinu jeho děl najdeme v okolí švýcarského Lausanne, kde vlastní architektonický ateliér. Jak vnímá rozdíl mezi českou a švýcarskou architekturou? A co jsou podle něj tři sudičky architektury? O tom se rozpovídal při své krátké návštěvě Brna.

Do Švýcarska jste emigroval v roce 1969. Proč jste si vybral zrovna Švýcarsko? A jak těžké bylo začínat s prázdným stolem v cizí zemi?

Já si vlastně ani Švýcarsko nevybral. Měl jsem kamarády ve Švýcarsku a ve Finsku. Původně jsem chtěl za skandinávskou architekturou na sever, ale stavil jsem se nejprve ve Švýcarsku a náhodou jsem začínal ve francouzské části. Já měl s sebou jenom slovník němčiny a najednou jsem se musel od začátku naučit francouzsky. A pak mě začali přesvědčovat, že skandinávské jazyky jsou ještě těžší a je tam málo světla a tak dále, tak jsem už ve Švýcarsku zůstal. Oni věděli, že jsem začínal, tak mi chtěli pomoct. To od nich bylo hezké. Nejdřív jsem pracoval v jiných ateliérech, teprve pak jsem si založil svůj vlastní.

Vzpomněl byste si na nějakou zajímavou zakázku?

Když jsme začínali v 80. letech, vyhráli jsme společně s architektem Fonso Boschettim soutěž na první ženské vězení v románské části Švýcarska. Byl to velmi zajímavý projekt, protože vězení je svět, který je nutné vybudovat tak, aby fungoval sám pro sebe. Nakonec jsme to pojali jako téma, jak vytvořit něco, co je svou podstatou uzavřený svět. Když se podíváte třeba na středověká města, také byla limitovaná hradbami. I klášter byl uzavřený životní prostor. Proto jsem to téma diskutoval v ženském klášteře, kde jeptišky dobrovolně žijí jen uvnitř tohoto prostoru. Šlo nám o vytvoření samostatného světa s celou bohatostí vztahů. Nakonec některé vězenkyně měly od svých cel klíče, takže část prostoru fungovala tak, že si jej ženy mohly samy odemykat a zamykat, takže měly určitou svobodu rozhodování.

Ale řeknu vám jinou zajímavost: první vilu jsem postavil ani ne před deseti lety a myslím, že to byla moje první a poslední vila. Byla to sice pěkná práce, ale zároveň je to příliš malé zadání pro práci celého ateliéru. Já to dělat nejprve nechtěl, ale ten člověk mi donesl plány katastru a řekl, že nemá přesné představy, jak by to mělo vypadat. Navrhl jsem mu tedy, že vypracuji projekt a pokud se na něm nedohodneme, tak mi za něj nemusí nic platit. To mi dalo svobodu to udělat tak, jak jsem o tom přesvědčený.

V Brně jste dělal rekonstrukci Uměleckoprůmyslového muzea. Děláte často rekonstrukce historických objektů?

Ano, dokonce rekonstrukcí děláme víc než nových staveb. Dělali jsme třeba muzea v Lausanne nebo jeden cisterciácký kostel z 12. století. Teď například pracujeme na románské bazilice, která je stará tisíc let. Je to největší románská stavba ve Švýcarsku, ale byla ve špatném stavu, dovnitř pršelo a začínaly se bortit klenby. Použili jsme tu různé technické novinky, např. jsme prosadili systém na zajištění statiky, který ještě nebyl do té doby ve Švýcarsku nikdy použit. Navrhli jsme ukotvit hlavní fasády, takže bylo nutné vertikálně provrtat 11 metrů fasády a přichytit ji do země. Byl to 10centimetrový vrt a na těch 11 metrů výšky měl odchylku jen necelý centimetr, takže se to podařilo velmi dobře. A ke všem zakázkám veřejných staveb jsme se vždy dostali díky veřejným soutěžím, ty jsou ve Švýcarsku velmi časté.

Za svou práci si na konci ledna převzal Cenu města Brna v kategorii Architektura a urbanismus | Autor: Marie Schmerková

Vnímáte rozdíly mezi českou a švýcarskou architekturou?

Řekl bych, že ve Švýcarsku se staví poměrně jednoduše a minimalisticky. Ale navrhnout něco jednoduchého může být celkem složité. Je nutné to domyslet. Ve Švýcarsku se staví spíš racionálně a nemusí to být drahé. I velmi levně se dá udělat něco, co je ve své podstatě velmi bohaté. Byl jsem v porotě České ceny za architekturu 2016 a zaujalo mě, že tam třeba zcela chybělo téma sociálního bydlení, které se ve Švýcarsku hodně řeší. Tím myslím bydlení, které je dotované městem. V Česku říkám svým kolegům, že navrhují příliš „přepychově“. Ty materiály i systém stavby jsou často zbytečně drahé a komplikované.

Co je podle vás klíčové pro práci architekta?

Já říkám, že dobrá architektura potřebuje při svém zrodu tři sudičky: osvíceného stavebníka, tvůrčího architekta a v neposlední řadě je potřeba dobrý řemeslník. Pokud se tyto tři faktory nesejdou, tak té celkové hodnotě bude vždy něco chybět. Např. meziválečné Brno bylo symbolem architektury, v té době se postavilo tolik domů, škol i veřejných staveb. Asi se najednou potkaly všechny tyto tři faktory.

Je pořád Brno tak architektonicky zajímavé? Například v porovnání s Prahou?

Brno má dvě výhody oproti Praze: tradičně mělo dobrou architekturu. A to nemyslím jen tu meziválečnou, ale už i tu z 19. století. Také VUT nese tuto tradici v sobě. A navíc díky své velikost nabízí Brno lepší vztahy, protože Praha sice má víc peněz, ale je to spíš džungle vztahů. Jsou tam dost složité proudy, podobně jako ve všech hlavních nebo velkých městech. V Praze je prostě složitější stavět; myslím, že je snazší dělat architekturu v Brně. Tady ještě máme čas a klid nad těmi návrhy přemýšlet.

Vy sám jste 25 let působil na Fakultě architektury. Přitom jste stále vedl svůj švýcarský ateliér? To jste do Brna dojížděl?

Bylo to opravdu daleko, dojížděl jsem autem 13 hodin. Pro mě je výuka doplňující činnost k architektonické praxi. Ve Švýcarsku se architekti starají o všechno: od projektu k dohledu na stavbě a poslední fakturu. Organizované to bylo tak, že jsem měl blok jednoho týdne zhruba každý měsíc, takže cca třikrát až čtyřikrát za semestr. Já vždycky studentům říkal, že si z výuky odnáším stejně tolik, jako oni. Ono je to takové oboustranné přelévání energií, pokud není oboustranné, je to suchopárné. Myslím, že učitel může předat nadšení k profesi, studenti vám zase předají určité nadšení se učit. Nikdy jsem si nebral tužku do ruky, abych začal opravovat jejich návrhy a plány. Spíš jsme diskutovali, abych jim předvedl, že mohou uvažovat trochu jinak. Naučit se stavět nestačí.

(rdk)

Vstoupit do fotogalerie

TémataFakulta architektury absolventi Osobnost města Brna